Tři nevěsty a jeden ženich

25. července 2016 v 14:04 | Sarah |  Sňatková politika


Jak mám k čertu začít?
Marii Terezii se 4. února 1750 narodila princezna, která dostala jméno Johanna Gabriela Josepha Antonia. Šťastná matka nařídila děkovné mše a další tři dny si slavnostně vyzdobená a osvětlená Vídeň užívala oslavy a slavnostní večeře. Titul nejmladšího císařského dítěte ovšem Johanně patřil jen něco málo přes rok, neboť již 19. března 1751 královna porodila další dceru, Marii Josefu, které brzy nikdo neřekl jinak než Seferl.
Pokud jste byli dítětem Marie Terezie, byli jste vychováváni společně se sourozencem, který vám je nejblíže věkem a pohlavím. Na tomto principu spočívala i výchova Johanny Gabriely s Marií Josefou. Měly stejné učitele i personál, starala se o ně jedna vychovatelka a trávily spolu všechen čas - tudíž si i společně hrály, jedly, učily a modlily. Navíc si i velice dobře rozuměly, a tak jim nic z toho nedělalo nejmenší problém.
Sama matka o na první pohled bystré Johanně tvrdila, že má tvrdou hlavu, ačkoliv jinak má dost schopností; když si tedy něco umíní, je třeba ji včas zlomit; a sama to časem pochopí lépe.
K Josefě se vyjadřovala jako k nepříliš hezké dívce, s jejímž chováním nebyla naprosto spokojená. Dle císařovniných slov v sobě měla cosi drsného. Ač to bylo hodné dítě, nepovažovala ji za nadanou. ,,Líbí se jí neustále přebírat z pokoje do pokoje a nemá snahu cokoliv dokončit. To je hrozný vklad do budoucnosti. Nečinnost je jed pro všechny lidi, ale tím spíš pro mladé provdané dívky. Je velmi zvědavá, to je další bod, kterého se hrozím. K lidem se občas chová jízlivě a stroze…"
Marie Terezie je brána jako milující, avšak velice přísná matka. Vychovatelům nařizovala, jak mají k jejím dětem přistupovat; jejími slovy se museli řídit v každé chvíli a výjimkou samozřejmě nebylo ani stolování. Trvala na tom, aby její potomci jedli všechno, nic neodmítali, nevybírali si v jídle lepší chody či o něm diskutovali. ,,Co přijde na stůl, to se musí sníst - s chutí nebo s nechutí."
Pravidla týkající se způsobu při jídle zmiňuji kvůli následujícímu bodu - ryby se jedly každý pátek a sobotu a ve všech postních dnech. Ovšem když malá Johanna Gabriela, zvaná Hannerl, projevovala u jídel z ryb značnou odmítavost, neboť je špatně snášela, nařídila matka, že se na to nesmí brát nejmenší ohledy. Když po rybě ale později Johanna několikrát zvracela, panovnice se s prosbou obrátila na svého osobního lékaře Gerarda van Swietena. Ten navrhl menší experiment, v němž malá arcivévodkyně navštívila podnik na chov pstruhů, kde si je mohla prohlédnout. V rámci vyučování se dále seznámila s jejich anatomií a pak směla vstoupit do dvorní kuchyně, aby sledovala, jak se rybí jídla připravují. Její odpor byl rázem pryč a kdykoliv tak mohla bez obav zasednout k rodinnému stolu.
Marie Terezie určovala i celý průběh dne těchto svých dvou dcer. Ráno byly vedeny k tomu, aby se hned po probuzení v osm hodin pokřižovaly a následně vkleče vykonaly ranní modlitbu. Během oblékání se seznamovaly s katechismem a náboženskou literaturou. Mezi desátou a jedenáctou hodinou dopolední probíhala denní mše a byla stejně povinná jako modlitba růžence, který v sedmnáct hodin uzavíral pracovní den.
Johanna Gabriela a Marie Josefa měly denně dle zachovaných rozvrhů hodin výuku psaní, čtení a francouzštiny, třikrát týdně po jedné hodině náboženství, zeměpisu a tance, později přibyly hodiny dalších jazyků, dějepisu a hudební výchovy.
Arcivévodkyně směly odpočívat po obědě a před večeří. Tento volný čas mohly strávit dle libosti. Jak napsala jejich matka: ,,Vycházky, hry s kartami, s malými i velkými dámami, divadlo, vyhovuje mi všechno, co shledáte jako vhodné, chození k sourozencům, návštěvy, vše je dovoleno a závisí pouze na vás…"
Spát chodily nejpozději v deset hodin večer a den zakončovaly večerní modlitbou.
Takto probíhaly všední dny, které jinak nebyly ničím zajímavé.
Ale pak nastal ten slavný rok 1760.
Na císařském dvoře se stále konaly nějaké slavnosti - slavily se všechny narozeniny, jmeniny, svatby a nejrůznější výročí všech členů rodiny. To nejlepší však mělo nastat na podzim onoho zmíněného roku, neboť se konala svatba století. Ženil se totiž následník trůnu, arcivévoda Josef. Za choť mu byla vybrána Isabella Parmská. Horečné přípravy trvaly celé týdny a příjezd princezny z Parmy byl velkou událostí. 6. října mohli Vídeňané konečně spatřit krásnou Isabellu, jak v téměř nadpozemsky nádherných svatebních šatech s dlouhou vlečku kráčí v augustiniánském kostele k oltáři. V onom chrámu se již nacházel celý dvůr ozářený mnoha svícemi, který se už nemohl dočkat slavnostního obřadu.
Stačilo pár týdnů, aby si Isabella získala srdce nejen svého manžela, ale i celé císařské rodiny. Oblíbila si ji i desetiletá Hannerl; ba ne, duchaplnou a extravagantní švagrovou byla přímo fascinovaná a zbožňovala ji. I samotná Isabella si Johannu zamilovala - říkala jí "andělíčku" a byla jí obrovskou oporou po smrti jejího bratra Karla. A když si Johanna vybírala kmotru pro své první svaté přijímání, volba padla na Isabellu, která souhlasila, což malou arcivévodkyni naplnilo hrdostí a štěstím.
Další události již tak šťastné ovšem být neměly.
V květnu 1762 začala Marie Terezie uvažovat o sňatcích obou dcer Johanny a Josefy. V plánu byla dvojitá svatba, přičemž arcivévodkyně by si vzaly dva španělské prince - sourozence, která by údajně oba rody navždy spojila nejtěsnějším poutem. Jedním z těchto princů byl Ferdinand Neapolský. Marii Terezii se tento nápad ovšem příliš nepozdával.
Začátkem prosince si Hannerl začala stěžovat na bolesti hlavy a kloubů. Příští den trpěla vysokými horečkami a postupně se na jejím těle začaly objevovat světle červené skvrny. Nejhorší hrozba se naplnila: Johanna měla neštovice.
Sestru směli navštěvovat jen Marie Anna a Josef, kteří už tuto nemoc překonali. Isabella to měla přísně zakázané, kvůli čemuž velmi trpěla a stále čekala na zprávy o zdravotním stavu své milované švagrové.
Ten se ale stále zhoršoval. Hannerl zemřela den před Štědrým dnem, 23. prosince 1762. Císařská rodina tak strávila Vánoce v slzách a smutku. Ano, samozřejmě, lidé byli v té době na takové ztráty zvyklí a nebylo to nic neběžného, ovšem pláči a bolesti nic nezabrání.
Marii Josefu smrt své nejmilejší sestry velice zasáhla. Plakala dnem i nocí, stále na ni myslela a pohled na černě oděné služebnictvo v Hofburgu jí také bral mnoho sil. Marie Terezie alespoň zorganizovala každodenní vyjížďky pro menší děti, které tak měly alespoň na několik hodin uniknout tísnivé atmosféře vládnoucí za stěnami zámku.
V roce 1763 byl Josefin běžný den zpestřen mnoha změnami. Vstávala o půl hodiny dříve a mimo jiné se začala učit španělštině. Volba tohoto jazyka rozhodně nebyla náhodná. Patřila totiž k zatím tajné dohodě se španělským králem Karlem III. o svatbě Josefy s jeho synem Ferdinandem Neapolsko-Sicilským, jenž po něm měl jednoho dne převzít vládu. Smrt Johanny Gabriely Marii Terezii sice trochu pozměnila plány, ale panovnice změnila na tento sňatek názor a hodlala jej uskutečnit, děj se co děj. Takže když si Ferdinanda nevezme Johanna, bude to Josefa.
Samozřejmě, že Marie Terezie byla informována o Ferdinandově povaze; byl nevzdělaný, neotesaný a nevychovaný hulvát, zajímal ho jen lov a divadlo a byl hrozně dětinský. Bylo jí Josefy líto. ,,Nemohu zastírat, že nahlížím výhody tohoto spojení, ale srdce matky je přesto nanejvýš zneklidněné. Musím na ubohou Josefu nahlížet jako na oběť politiky… Jestliže by však splnila jen své povinnosti vůči Bohu a manželovi a pečovala o spásu své duše, byla bych spokojena, i kdyby jinak byla nešťastná." Marii Terezii bylo od začátku jasné, že své dceři připravuje těžký osud, ale politika měla přednost.
Tento osud byl ovšem čím dál tím blíž. Když byl definitivně zpečetěn, bylo Josefě dvanáct a půl roku a jejímu budoucímu choti brzy šestnáct, což pro něj již znamenalo plnoletost a nástup na trůn. Do té doby, než se svatba uskuteční, bylo nutné z Josefy vychovat poslušnou, laskavou a přitažlivou dívku, která největší útěchu vždy nalezne ve víře.
Josefa byla nešťastná. Sňatku se bála, nikdo se jí nezeptal, zda s ním souhlasí; v roce 1763 zemřela Isabella Parmská a Josef, jehož měla Seferl ze svých sourozenců snad nejraději, hrozně trpěl; na svatbě Leopolda II. roku 1765 zemřel její otec, císař František I. Štěpán Lotrinský; a v dubnu 1766 se uskutečnila svatba Marie Kristiny, jejíž odchod ze dvora jen pomohl temné atmosféře.
V prosinci 1766 byla podepsána svatební smlouva, v níž byl určen termín svatby v zastoupení. Smlouva do Vídně dorazila v druhém lednovém týdnu a hned poté byly zahájeny svatební přípravy. Josefina teta Charlotta Lotrinská se postarala o luxusní výbavu pro nevěstu, a v následujících týdnech začali přijíždět obchodníci z Francie, kteří mladé nevěstě nechali vybírat nejelegantnější a nejjemnější látky, krejčí jí brali míru a na zkoušku přinášeli nehotové kusy oděvu.
Ale Josefu to vůbec netěšilo. Byla nešťastná, bála se a neustále plakala. Neuklidnily ji ani řeči o tom, že se Ferdinand vášnivě dvoří jedné dvorní dámě.
V květnu opět vypukly neštovice, kvůli čemuž se horlivé přípravy na chvíli zastavily. Onemocněla Marie Josefa Bavorská, druhá a nemilovaná manželka Josefa II., a za deset dní zemřela. (Manžel jí tehdy nepřišel na pohřeb.) Nakazila se dokonce i Marie Terezie, která ale měla větší štěstí a přežila.
Od poloviny srpna mohlo obyvatelstvo Vídně navštívit Belveder a obdivovat tam drahocennou výbavu nevěsty krále obou Sicílií, do níž se investovalo 200 000 zlatých. Bohužel nebyla hodnocena příliš kladně.
Josefa se musela vydat na obvyklou před svatební pouť do Mariazell, kam ji doprovodil její bratr Josef. Taktéž prohlásil, že s ní bude i při náročné cestě do Neapole. Kvůli tomu bylo zaměstnáno 1500 dělníků, aby uvedli silnici z Říma do Neapole do slušného stavu.
8.září byla Josefa oficiálně požádána o ruku. Zatímco ona trpěla, celá Vídeň si užívala jedné slavnosti za druhou.
4.října navštívila Seferl s matkou císařskou hrobku, kde se pomodlily u náhrobku Františka Štěpána a pak poklekly i u hrobu Hannerl. Když se vrátily, Josefa si začala stěžovat na nevolnost. Zimnice, zvracení a vysoká horečka. Příští ráno se objevily načervenalé skvrny. Marie Josefa onemocněla neštovicemi. Všechny oslavy byly zrušeny a sourozenci, kteří ještě neštovice neprodělali, se museli ze Schönbrunnu přemístit na Hofburg. Termín svatby byl přesunut a kurýři se vydali do Neapole, aby ženicha informovali o těžkém stavu své budoucí manželky. 14. října, kdy svatba měla původně proběhnout, se její nemoc stále zhoršovala. Stihla ještě utěšit svou matku, která byla celou dobu u jejího lůžka: ,,Stejně bychom se dnes rozloučily. Namísto toho jdu do nebe, kde budu mnohem lépe zaopatřena."
Plán pro sňatek s Ferdinandem Neapolsko-Sicilským byl tedy už podruhé zmařen. Mariin Tereziin postoj se ovšem stále nezměnil a hodlala jej uskutečnit. Na řadě tedy byla Josefina mladší sestra, Marie Karolína. Ta zesnulou prý v ničem nezaostávala a neštovice již úspěšně prodělala.
Narodila se 13. srpna 1752 a byla považována za matčin věrný obraz - měla zlaté vlasy a živé modré oči, čímž se velice podobala Marii Terezii za mlada. Malé plné rty ovšem měla po otci. Byla smělá (čemuž dosvědčuje například skutečnost, že když nebyla spokojená se svou ajou, neměla nejmenší problém matku požádat o jinou - ta nakonec její přání splnila), otevřená a upřímná, toužila po svobodě a v dětství ji často nazývali divoškou. Vychovávána byla společně se svou mladší sestrou Marií Antoinettou, která se později stala královnou Franice.
Marie Karolína na tom byla kvůli této svatbě psychicky snad ještě hůře, než její předchůdkyně. Mohly za to nejen řeči o nevychovaném a neotesaném Ferdinandovi, ale také i skutečnost, že neštovice jí už nehrozí, tudíž jediná možná záchrana nepřipadala v úvahu.
Ale ani neapolský princ nebyl příliš nadšený. Měl velice smíšené pocity. Stejně jako Karolína se bál, jak ho jeho budoucí partnerka přijme. Byl bledý, vytáhlý a měl obrovský nos, kvůli kterému se mu přezdívalo Il Re Nasone (král s velkým nosem).
Přestože Marie Josefa zemřela v říjnu 1767 a byla to pro vídeňský dvůr obrovská rána, už 3. února následujícího roku byla podepsána manželská smlouva. Když Ferdinandovi ukázali portrét jeho nevěsty, byl nadšený a ihned začal s vymýšlením uvítání, během něhož hodlal v trůnním sále uskutečnit závody ve skákání v pytli. Jak je na tomto příkladu zřejmé, Ferdinand neměl předpoklady pro zrovna nejlepšího panovníka, a tak byla Marie Terezie požádána, aby svou dceru připravila na roli královny, jejíž úkolem nebude jen starat se o rodinu, v čež Marie Terezie tak doufala, ale bude nucena ujmout se vlády. Kvůli tomu se v té době již dvorní a státní kancléř Václav Antonín Kounic snažil Karolíně pomoci a dával jí hodiny umění politického manévrování. Arcivévodkyně opět ukázala, jak podobná je své matce, a projevila chytrost a důvtip a snahu se vzdělávat.
Svatbu, prozatím alespoň v zastoupení, k níž konečně došlo, provázely klasické třídenní slavnosti plné hostin provázených hudbou. Karolínu v bílých, myrtou prošívaných šatech vedla k oltáři sama Marie Terezie. Po obřadu matka s dcerou projevily přání pojíst o samotě. Namísto toho však jen seděly a dívaly se do talíře, natolik na ně blížící se rozloučení dolehlo. Za chvíli už Karolínu, nyní již oděnou do modrých šatů, jeden z bratrů doprovodil k připravenému kočáru. Po vroucích objetích a těžkém rozloučení s Antoinettou se Karolína vydala do cestu s průvodem padesáti sedmi vozů (z toho sedmnácti tažených šestispřežím) ohlašovaným trubači.
Již jsem se zmiňovala o sňatku Leopolda II. Vzal si Marii Ludoviku Španělskou, která byla sestrou Karolínina budoucího manžela Ferdinanda, a tak moc dobře znala jeho povahu a bylo jí Karolíny líto. Aby jí mohla být oporou, s manželem jí vyjela naproti do Innsbrucku. Leopold proti tomu neměl žádné námitky, naopak; po tom, co o Ferdinandovi slyšel, začal mít strach z prvního setkání novomanželů. V Innsbrucku se s Karolínou pomodlili v otcově úmrtním pokoji a dále se s ní vydali na cestu do Neapole.
Leopold se snažil sestru nějak rozptýlit, a tak ve svém sídelním městě konal vyjížďky, maškarní ples a divadelní představení. Na chvíli šestnáctiletá nevěsta opravdu zapomněla na své starosti, ale čím blíže byli k jejímu novému domovu, tím horší to bylo.
Předání nevěsty se odehrálo v paláci v Terracině, kde se Karolína musela rozloučit se svým dvorem, což pro ni bylo kruté. Snášela to až tak hrozně, že ji Leopold s Ludovikou odvedli do vedlejšího pokoje, podali osvěžující nápoj a snažili se ji uklidnit, neboť ji čekala ještě další půlhodinová cesta do Portobella, kde na ni již čekal Ferdinand. Kvůli tomuto královskému setkání tam byl postaven dřevěný dům. Uvnitř byl velký sál, v jehož středu se měli manželé setkat, přičemž každý vejde svým vchodem, které byly naproti. Ludovika a Leopold ji raději vzali mezi sebe, neboť se obávali, že by Marie Karolína utekla. Naštěstí vše proběhlo dle plánu a ještě se jí podařilo říci italskou větu: ,,Jsem přešťastná, Vaše Veličenstvo, že mohu pozdravit svého milého chotě tak zářícího zdravím a spokojeností." Ferdinand mlčel. V kočáře cestou na oběd do Gaëty nepromluvil, pouze se sestrou prohodil pár slov o svých psech a lovu, jenž tak zbožňoval. Karolína se snažila zapojit se do rozhovoru, její manžel ale vždy odpověděl "ano" či "ne" a dále se díval z okna ven; oběd pokračoval v podobném stylu. Po jeho skončení se Karolína ve vedlejším pokoji rozplakala.
Svatební obřad se uskutečnil 12. května 1768 (den před narozeninami Marie Terezie) v paláci na Casertě. Následovala svatební hostina. A Ferdinand? Opět mlčel. Musím však podotknout, že se mu jeho manželka líbila a byl jí okouzlený, jen se nedokázal vyjádřit.
Ta nejhorší obava Marie Ludoviky ale byla samotná svatební noc. Snažila se Karolínu připravit na to, co ji čeká, ale i přesto se o ni oprávněně bála. Ferdinanda něco takového vůbec nezajímalo. Hned druhý den ráno vyrazil na lov. A o své choti řekl, že ,,spí jako mrtvá a potí se jako prase". Karolína byla zděšená. ,,Raději zemřít než ještě jednou přetrpět to, co jsem zažila… Kdyby mi moje víra nenařizovala myslet na Boha, zabila bych se."
Samotné manželství byla jedna velká série ukázek Ferdinandova hrozného chování. Jako příklad uvedu návštěvu Josefa II., jenž za Karolínou přijel v roce 1769. Dle pramenů ho Ferdinand požádal, aby mu dělal společnost během doby, kdy seděl na noční nádobě a následně mu chtěl předvést výsledek. V dopise Marii Terezii Josef zmiňuje, že "má Marie Karolína krásná prsa, která král velmi miluje. Rád by se s nimi pochlubil i jiným, čemuž se královna vždy energicky brání…"
O tom, jak moc je miloval svědčí také skutečnost, že Marie Karolína porodila 17 dětí, čímž překonala svou matku. (Po narození syna se Ferdinandovi konečně podařily zorganizovat jeho vysněné závody ve skákání v pytli.) Ale o tom zase příště…

Použité citace pochází z osobních dopisů Marie Terezie a Marie Karolíny.

0. Úvodní: (zleva) Johanna Gabriela - Martin van Meytens, 1760-1762; Marie Josefa - Anton Raphael Mengs, 1767; Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský - Anton Raphael Mengs, 1772-1773; Marie Karolína - Anton Raphael Mengs, 1768
1. Johanna Gabriela - Jean Etienne Liotard, 1762
2. Marie Josefa - Martin van Meytens, 1747-1749
3. Johanna Gabriela s Marií Josefou (nebo Marií Antoinettou) - Pierre Benevault, 1759
4. Marie Josefa - neznámý autor (Marie Kristina?), 1767
5. Devítiletý Ferdinand Neapolsko-Sicilský - Anton Raphael Mengs, 1760
6. Marie Josefa - neznámý autor, před rokem 1773
7. Marie Karolína - Martin van Meytens, 1765
8. Dvacetiletý Ferdinand Neapolsko-Sicilský - Giuseppe Bonito, 1771
9. Marie Karolína - Eusebius Johann Alpeh, 1768
10. Marie Karolína - neznámý autor, po roce 1763
11. Rodina Ferdinanda I. Neapolsko-Sicilského a Marie Karolíny - Angelica Kauffman, 1783
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 tinka77 tinka77 | Web | 25. července 2016 v 15:03 | Reagovat

Krásny a obsažný článok

2 habsburg habsburg | Web | 25. července 2016 v 17:15 | Reagovat

Krásný článek Sáro! A hold také musím vzdát tvému novému designu. Je elegantní.
O té averzi Gabriely k rybám jsem již někde četl. Právě takové informace mi na historických osobnostech připadají nejzajímavější.

3 Sarah's History Sarah's History | Web | 25. července 2016 v 17:32 | Reagovat

[1]: , [2]: Mockrát Vám děkuji!

Mimochodem tento komentář využiji ještě k jedné informaci, kterou shledávám důležitou, avšak psát kvůli ní zvláštní článek mi připadá zbytečné. Chci jen zmínit, že tento blog slaví své první výročí! Ani nevíte, jakou mám radost z Vašeho zájmu o mé články a historii obecně. Jsem velice potěšena, že i Vy jste si dokázali rokoko, které já tak zbožňuji, také oblíbit. Nelžu, když říkám, že jsem opravdu dojatá. Děkuji!

4 Bezi Bezi | Web | 25. července 2016 v 18:20 | Reagovat

Gratuluji k výročí!  Článek se ti jako vždycky opravdu moc povedl. Úplně jsem se do něj ponořila. :)

5 Sarah's History Sarah's History | Web | 25. července 2016 v 18:54 | Reagovat

[4]: Díky! Jsem ráda, že tě bavil. :)

6 ┼Lady de Vampire Victoria┼ ┼Lady de Vampire Victoria┼ | Web | 25. července 2016 v 18:56 | Reagovat

nádherný blog

7 Alex Alex | Web | 25. července 2016 v 20:11 | Reagovat

To je mazec! Proč nás někdy v hodinách dějepisu neučili něco takového? O.o Ani mě nenapadlo, že by se v té době tak šířily neštovice a způsobily tolik úmrtí - i v královské rodině. No, sňatky z rozumu byly bohužel dá se říct nutné zlo... navíc v té době se dcera prostě odstěhovala k muži a více méně přerušila kontakt se svou rodinou! No, jsem ráda, že žiji v dnešní době :D Rozhodně moc zajímavý článek (a jak je dlouhý :O ). PS: Vše nejlepší, blogu!!!! :))

8 Sarah's History Sarah's History | Web | 26. července 2016 v 1:00 | Reagovat

[6]: Děkuji!

[7]: Pravda, kdyby se v dějepisu učily takové perličky, jistě by měl větší úspěch. Na druhou stranu pokud bychom chtěli v každé době hledat takové zajímavosti a nechat je učit se žáky, nedalo by se to jednoduše stihnout. Pro základní vzdělání je důležité to nejobecnější, což se také vyučuje, a na tyto drobnosti si člověk musí najít místo už sám soukromě.
Děkuji! Uznávám, občas mám problém s těmi délkami a pak mám kvůli tomu tak trochu výčitky. :D

9 Gil Gil | Web | 26. července 2016 v 10:12 | Reagovat

Sári ten článek je fascinující ♥ A vůbec není dlouhý, líbí se mi tolik moc, že si jej přečtu dnes určitě ještě jednou :) Miluji taková vyprávění, moc se mi líbí, co jsi řekla o Hannerl a Isabellce:

"duchaplnou a extravagantní švagrovou byla přímo fascinovaná a zbožňovala ji"
"I samotná Isabella si Johannu zamilovala - říkala jí ´andělíčku´ a byla jí obrovskou oporou po smrti jejího bratra Karla"
"A když si Johanna vybírala kmotru pro své první svaté přijímání, volba padla na Isabellu, která souhlasila, což malou arcivévodkyni naplnilo hrdostí a štěstím"

a to, co řekla Seferl své matce:

,,Stejně bychom se dnes rozloučily. Namísto toho jdu do nebe, kde budu mnohem lépe zaopatřena." - vůbec se smrti nebály, stejně jako my :)

A jejich denní režim:

"Ráno byly vedeny k tomu, aby se hned po probuzení v osm hodin pokřižovaly a následně vkleče vykonaly ranní modlitbu. Během oblékání se seznamovaly s katechismem a náboženskou literaturou,..."

(No a Ferdinand byl šílený :D K tomu se nebudu vyjadřovat)

10 Gil Gil | 26. července 2016 v 10:17 | Reagovat

♥ A design je takový jemný, něžný, zamyšlený, přímo dýchající historií, elegantní a vkusný. Jsem moc šťastná, že je tam Josef s Isabellkou :)

11 Sarah's History Sarah's History | Web | 26. července 2016 v 12:49 | Reagovat

[9]: [10]: Tady ani tisíckrát děkuji říct nestačí! ❤️ Zlatíčko moje. <3

12 frisbeedogs frisbeedogs | E-mail | Web | 26. července 2016 v 13:53 | Reagovat

některé události v historii jsou opravdu šílené :-D

13 Whirpy Whirpy | E-mail | Web | 27. července 2016 v 22:34 | Reagovat

Tak to je opravdu propracovaný článek!
Marie Josefa mi ve tvém článku byla hodně sympatická, myslím, že hlavně kvůli své povaze neměla věci vůbec lehké a snad by i více zapadla do dnešního století.:'D
Jinak ta sňatková politika mě opravdu děsí, navíc mi připadá, že nakonec byly  všechny evropské dynastie snad nějakým způsobem spojeny, jak se mezi sebou neustále různě brali... :'D
Jinak Marie Terezie byla skutečně velmi silnou a moderní ženou své doby.
Opravdu ti musím článek ještě jednou pochválit, děkuji za informace doplněny o krásné obrazy! :)

14 cincina cincina | Web | 27. července 2016 v 22:59 | Reagovat

Řeknu ti, že s tebou by mě dějepis bavil snad ještě víc. Hodně poutavě o tom píšeš a mě to hrozně moc baví číst:) Článek jsem přečetla jedním dechem a jsem nadšená!:D Hlavně se mi líbí portréty všech, o kterých píšeš... protože člověk se pak do toho lépe vžije.
Upřímně bych se nechtěla vdávat tak mladá. Sice v té době to bylo normální, ale prostě to byly ještě děti.

15 Sarah's History Sarah's History | Web | 27. července 2016 v 23:57 | Reagovat

[13]: Moc moc moc děkuji!
Jak ironické, že ona by lépe zapadla tady a já v její době, že ano? :D
To je pravda. :D Když se to pak veme z této strany, bylo výhodné mít hodně dětí, protože si pak vzaly potomky panovníků zemí, s nimiž by bylo takovéto pouto skvělé.
To já děkuji! A za obrazy vděčíme umělcům z té doby, byli skvělí. :)

16 Sarah's History Sarah's History | Web | 28. července 2016 v 11:43 | Reagovat

[14]: Ach, díky moc! Těší mě to. :) Také se mi vždy líbí, když jsou v různých článcích či knihách portréty, je to pak takové osobnější. Jsem tedy ráda, že je má snaha oceněna.
Pravda, pravda.

17 - monika - - monika - | Web | 31. července 2016 v 19:45 | Reagovat
18 bezkrve bezkrve | Web | 6. srpna 2016 v 0:29 | Reagovat

ježíšku na křížku!

přiznám se, že dějepis v lásce nijak nemám, ale obsáhlosti a kvalitě tvého článku musím složit obří poklonu, jelikož jsem ho dočetla až do konce. wow! co se člověk jen tak nedozví. ty princezny to nijak jednoduché neměly, huh. kdybych vyfasovala manžela jako je tady velkonosý ferdinand, asi bych si šla zaskákat z okna na dvůr.

19 - monika - - monika - | Web | 7. srpna 2016 v 16:14 | Reagovat
20 Magicmax Magicmax | 19. srpna 2016 v 9:53 | Reagovat

Ty si mně prostě dostala! A to díky té první zaškrtnuté věta. Lidé co vědí o dané věci spoustu informací prostě často nevědí kde začít. To je znamení že článek je opravdu skvělí. Tak sem si ho přečetl a opravdu.
Je tady tolik detailů o jejich rodině, tom jezení, výchově a taky jak si mluvila o tom nevychovanci a tak. Jako by si tam byla. Třeba jednou já, cincina, bezi nebo Gil bude znát někoho kdo vymyslí báječný způsob jak cestovat v čase bez povšimnutí minulosti. A první kdo nás napadne že by se tam měl vidět budeš ty. (Já vím že to zná jako sci-fi ale já sem nad tím fakt přemýšlel a myslím si že z několikati důvodů by to mohlo být možné a už dokonce před čtyřmi lety někdo vymyslel neviditělný plášt! fungční - strašně chytrá věcička. vezme světlo z pozadí a pošle do na přední část a tak to vypadá že tam nic mezi tím není a připomíná to normální textil) A třeba budeš součástí nové generace historiků a budeš porovnávat a spojovat ve svých knihách své zážitky a současné znalosti.

21 Elis Elis | Web | 18. září 2016 v 10:15 | Reagovat

Jsem tady po první a jsem okouzlena, miluji toto období a styl života, je to nádherné počteníčko...

22 leoš leoš | E-mail | 21. září 2016 v 18:33 | Reagovat

obdiv za tak pěkný článek a malá vsuvka..prý Marii Josefu nejvce miloval císař josef, snad proto, že se narodila na svátek svatého Josefa 19 března a nesla jeho jméno.. na tu třídenní Pouť do Mariazell v srpnu 1767 ji doprovázel právě on...
Leoš
zajímavé, že tyto krásné rokokové panenky také cestovaly do hor!! Takže není pravda, že by žily jen ve zlaté kleci svých paláců. To platí i po Marii Antoinettu.

23 Baryn Baryn | Web | 1. října 2016 v 16:37 | Reagovat

Tedy, přečetla jsem to jedním dechem. Muselo to být opravdu příšerné, pakliže Karolína vnímala jako jediný únik neštovice.
Vůbec jsem nevěděla, že se dochovalo tolik podrobností o jejich životě. A fascinuje mě, čím vším si museli projít, zvlášť tedy samozřejmě ty dívky.
Děkuji za takovýhle úžasný článek. Historii jsem vždy milovala, všechny období, snad kromě pravěku.

24 Sarah's History Sarah's History | Web | 7. listopadu 2016 v 20:50 | Reagovat

Mockrát všem děkuji za tak krásná slova! Nesmírně si toho vážím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama