Nešťastná manželství Josefa II.

2. října 2016 v 17:25 | Sarah |  Sňatková politika

Píše se 6. říjen léta Páně 1760 a přestože je nyní Rakousko ve válce s Pruskem, která později vejde ve známost jako sedmiletá, zažívá Vídeň velkolepé divadlo. Vše vypadalo, jako kdyby žádná válka vůbec nebyla. Císařovna Marie Terezie na ničem nešetřila. A taky, proč? Ženil se přeci tak vytoužený následník trůnu, to se musí oslavit!
Arcivévoda Josef měl devatenáct let, což byl v té době ideální věk na ženění. Současníci ho popisovali jako atraktivního a vysokého, s příjemnou tváří, vysokým čelem, výrazným nosem a modrýma očima. Působil elegantně a jeho lehce nedbalá chůze a chování bylo zcela podle módy. Byl to přesně ten typ muže, kvůli kterému dámy z rokoka omdlévaly, kdykoliv se objevil v místnosti. Jen jeho chování vůči ženám bylo nápadně chladné a blahosklonné, zajímaly ho jiné věci. O nějakých románcích dosud nebylo ani slechu. Hraběnka Kounicová dokonce řekla, že se na dámy dívá "jako na sochy".
Nicméně Marie Terezie na to měla jiný názor a tvrdila, že Josefův odpor se poddá. Začala se rozhlížet po princeznách, které by mohly být dobrou volbou pro budoucí císařovnu. Nejvíce ji zaujala vnučka Ludvíka XV. Sňatek s ní by znamenalo upevnění vztahů mezi Francií a Rakouskem, které nikdy nebyly příliš přátelské. Obě strany si od něj slibovaly velké výhody. Nejvíce nadšená z toho byla Ludvíkova nejmilejší dcera, Luisa Alžběta Francouzská, která na jeho uskutečnění měla téměř největší podíl.
Luisa Alžběta byla ve dvanácti letech provdána za Filipa Parmského, syna Filipa V. Je samozřejmé, že i toto zasnoubení proběhlo z politických důvodů; mělo zlepšit mezinárodní vztahy mezi Francií a Španělskem. Manželství se ovšem rozhodně nedá označit za šťastné. Luise Alžbětě bylo čtrnáct, když 31. prosince 1741 porodila své první dítě. Právě narozená princezna byla pokřtěna jmény Isabella Maria Louisa Antoinetta Ferdinanda Josepha Saveria Dominika Joanna, později byla známá jen jako Isabella Parmská.
A právě Isabella byla tou, které se mělo dostat toho štěstí, že se stane manželkou budoucího císaře.
Ona to jako štěstí ale rozhodně nebrala. Začala si uvědomovat úděl princezen.
Do té doby si užívala poměrně bezstarostného dětství. Deset let po ní se narodili ještě dva sourozenci, Ferdiand a Marie Luisa. Vyrůstala v Madridu a s matkou často navštěvovala svého dědečka Ludvíka XV. Velice ráda kreslila a malovala, dokonce dávala rady známým malířům, psala básně, povídky, četla mnoho knih od filosofů a teologů, zabývala se těžkými matematickými rovnicemi a dalo by se říci, že se svým nadáním pro hru na housle by se nemusela stydět ani před Mozartem.
Toto období pro ni skončilo smrtí matky v roce 1759, což ji velice zasáhlo. Isabella začala trpět melancholií a jediným útěkem pro ni bylo psaní článků. Zbylo po ní mnoho prostých sešitů s černými deskami, jejichž obsahem byly právě Isabelliny články s nejrůznějšími úvahami a myšlenkami. V jednom z nich, který nazvala "O údělu princezen", píše: "Co čeká dceru velkého knížete? Její osud je nesporně jedním z nejnešťastnějších. Již od narození vystavena veteši jako je čest a etiketa, které svět přiřkl velikosti a jejímu stavu - trest, jakmile se naučí žvatlat… Útěcha, ve kterou může doufat nejubožejší žena v nuzné chýši, zůstává princezně na zámku odepřena. Ve světle lesku a slávy, ve kterém musí žít, nemá ani přátele, ani známé. Musí opustit rodinu a dům. A proč? Aby patřila muži, kterého nezná, aby přišla do rodiny, která ji přijímá se žárlivostí, aby se stala obětí nešťastné politiky ministrů, kteří od tohoto sňatku očekávají věčný svazek, jenž je ve skutečnosti až neuvěřitelně křehký." Už jen z toho, jakým způsobem se Isabella vyjadřovala a jak inteligentní úvahy vedla je zřejmé, že šlo o velice vzdělanou ženu.
Isabella byla vždy vnímána jako jedna z největších krásek své doby. Veselý dívčí obličej s vysokým čelem, pravidelným nosem a malými rty. Nenašel se ale nikdo, koho by neupoutaly její černé oči, které v sobě skrývaly cosi tajemného.
Když se na Josefa skrz svatební závoj poprvé podívaly, byl zcela okouzlen. Už když spatřil její portrét, tak řekl: "Udělám vše, abych si získal důvěru a úctu své nevěsty." Tehdy ale netušil, že jeho Italka je doopravdy mnohem hezčí, než jak tvrdily obrazy či řeči na dvoře. Například kníže Josef Václav Lichtenstein o princezně z Parmy v dopise Marii Terezii napsal: "Nevěsta zcela překonala všechna má očekávání a mohu císařský Majestát ujistit, že se nepodobá žádnému ze svých portrétů a malíř dokáže její krásu jen sotva vystihnout. Oduševnělé rysy její tváře, to důstojné spojení něhy a skromnosti, prostě zobrazit nelze. Jeho královská Výsost arcivévoda bude nejšťastnějším princem na zemi, pomýšlím tím na jeho charakter a srdce. Mohu dodat, Vaše Výsosti, že vzbudila obdiv a naprosté nadšení celé kavalerie doprovodu…"
Tato slova ale budoucího císaře uklidnit nedokázala. Svému bývalému komořímu, hraběti Salmovi, se svěřil: "Čím více se blíží ta chvíle, tím jsem rozrušenější. Přiznávám však, že ne radostí, ale obavami, že nebudu šťastný. Cítím se ještě příliš mlád a sotva schopen zvládnout sám sebe - jak mohu vést ženu? Ještě nikdy jsem nepoznal půvaby lásky, Bůh ví, jak se mi povede… Jsem velice neklidný a manželství mě děsí mnohem víc než válečné tažení… zvlášť od chvíle, kdy jsem dostal instrukce od J. M. císaře, které mě vyděsily a nanejvýš překvapily… pomyšlení na to, co mě čeká, mi připadá těžké a vzbuzuje ve mně odpor… nikdy v životě jsem se necítil tak zkrušený a ustaraný, a to vše jedině z obavy, že nepochodím dobře. Kdybych byl soukromou osobou, všechno bych zrušil a nikdy bych se neopovážil oženit. Ovšem jako oběť státu se poddávám a doufám, že Bůh moji oběť přijme příznivě a že mě odškodní, pokud ne na tomto, tak na onom světě. Jejich Majestáty se snaží rozptýlit mé obavy, které rostou vteřinu od vteřiny…"
Budoucí manželé se osobně viděli ještě před zmíněným říjnovým dnem roku 1760, kdy se konal slavnostní obřad. Poprvé se setkali krátce po Isabelliném příjezdu z Parmy, a to 2. října v Belvederu. Ráno ji navštívili pouze císařovna s císařem, Josef, jeho dvě sestry Marie Anna (Marianna) a Marie Kristina (Mimi), připojila se také teta Charlotta Lotrinská. Konal se slavnostní oběd, po němž dorazili i ostatní sourozenci. Následoval velký koncert a večeře. Zbývající tři dny strávili budoucí manželé odděleně; osudu odevzdaná Isabella v Belvederu a nedočkavý Josef v Hofburgu.
Isabella vždy snila o sňatku z lásky, k němuž samozřejmě patřila i veliká svatba. Alespoň tento sen se jí splnil. Svatba to byla vskutku velkolepá. Dokonce tak, že se o ní začalo mluvit jako o svatbě století! 6. října projížděl vyzdobenými ulicemi Vídně od Belvederu průvod, který chtěl vidět každý. Na jeho začátku byl císařský pluk, po něm 120 krásných kočárů, tažených nádherně vystrojenými spřeženími, okolo kterých jeli jezdci a lokajové ve slavnostních uniformách. A na závěr překrásný kočár půjčený od hraběte Liechtensteina, v němž seděla mladá nevěsta. Na sobě měla stříbrné brokátové šaty s dlouhou vlečkou a čelenku s drahokamy. K augustiniánskému kostelu jela celé tři hodiny, ačkoliv pěšky se tato vzdálenost dá urazit zhruba za dvacet minut. Obrovské množství lidí způsobilo, že průvod postupoval kupředu jen velmi zvolna.
Když konečně dorazila do cíle, arcivévoda jí pomohl z vozu a nejprve vedl do postranní kaple, jelikož se ještě čekalo na příchod všech hostů. Přijel dokonce i papežský nuncius z významné rodiny Borromeo, delegát Svatého otce. Ten snoubence oddá a vyjádří tím, že se tato svatba století těší nejvyššímu požehnání církve.
Konečně zazněly varhany a snoubenci si řekli své Ano.
Bohatá svatební hostina se konala v redutním sálu v Hofburgu. Jelikož na vídeňském dvoře platil španělský dvorní ceremoniál, tak nyní na užší straně sálu seděli vedle sebe císař František I. Štěpán Lotrinský a královna Marie Terezie. Mladí novomanželé zaujímali proti sobě první místa na delších stranách tabule. Nejmladší královniny potomky ke stolu nepustili, avšak starší tu byli všichni. Kvůli etiketě s nimi Isabella nemohla prohodit mnoho slov, a o to víc byla nedočkavá, až je všechny pozná.


Stačilo pár týdnů, aby si Isabella získala srdce nejen svého manžela, ale i celé císařské rodiny. Oblíbila si ji i desetiletá Johanna Gabriela; ba ne, duchaplnou a extravagantní švagrovou byla přímo fascinovaná a zbožňovala ji. I samotná Isabella si Johannu zamilovala - říkala jí "andělíčku" a byla jí obrovskou oporou po smrti jejího bratra Karla. A když si Hannerl vybírala kmotru pro své první svaté přijímání, volba padla na Isabellu, která souhlasila, což malou arcivévodkyni naplnilo hrdostí a štěstím.

Krátce po svatbě napsala Isabella tato slova: "Tvrdili mi, že den začíná Bohem. Já jej ale začínám myšlenkou na osobu, kterou miluji, neboť na ni myslím neustále."
Zní to jako rozkošné bláznění parmské princezny, která se zamilovala do svého muže tak, až z toho šílí. Nelze popřít, že tomu tak je, ale až na jeden detail. Bodem její lásky totiž nebyl její manžel, nýbrž jeho sestra Marie Kristina.
Zatímco pro Josefa "neuplynul den, aby ji neobdivoval", středem vesmíru byla pro Isabellu jen a jen Mimi. Přestože se vídaly každý den, posílaly si stovky dopisů plných něžných slov a vyznání lásky. V jednom z nich Isabella píše: "Mohu říci, že je to má jediná radost, když Tě vidím a mohu být s Tebou… Ten neklid nemohu snést, nemohu myslet vůbec na nic jiného než na lásku k Tobě. Věř mi, má nejmilejší… Miluji Tě jako šílená, jen kdybych věděla proč… Ale co mohu dělat, když Tě znám?" Další listy pokračují v podobném duchu: "Tak jsem tu zase, krutá sestro… nemohu v tomto neklidu žít; nemohu myslet na nic jiného, než že jsem šíleně zamilovaná." Rozloučení nebývala o nic méně rozkošná: "Adieu ještě jednou, líbám Tvou arciandělskou prdelku."
Odpovědi Marie Kristiny se většinou nedochovaly, Isabella je ze strachu z toho, že někdo pozná jejich vzájemnou náklonnost, nejspíše všechny pálila. Nicméně v jednom z těch mála listů, které se dochovaly, Mimi píše: "Já, že jsem přelétává? Nejkrásnější Lisette, Tvé pochybnosti mě urážejí."
V této době však Mimi bojovala se svědomím, neboť krom zakázaného vztahu s Isabellou musela řešit i podivně se vyvíjející cestu ke sňatku z lásky. Již dlouho od Marie Terezie věděla, že ona si jako jediná z jejích děti bude moci vybrat chotě sama. A volba padla na Alberta Saského. Přestože o tomto nechtěl císař František Štěpán ani slyšet, jelikož měl se svou druhou nejstarší žijící dcerou jiné plány, císařovna hodlala udělat vše pro to, aby své nejmilejší Mimi vyhověla. Dosud ale bylo vše nejisté a bylo nutné, aby si Albert získal císařovu přízeň, a tak navštěvoval Vídeň tak často, jak jen to bylo možné. O mnoho let později ve svých pamětech popsal první návštěvu po svatbě století: "Hned po příjezdu jsem byl představen novopečené princezně. Této úžasné ženě nebylo ještě ani dvacet let, úctu si však nezískala jen přednostmi svého srdce, ale i nesmírnými znalostmi a talentem. V hovoru ale byla možná až příliš rezervovaná, její tvář halil - přes veškerou snahu, kterou vynakládala na zastření - stín trudomyslnosti, prozrazující, že není docela šťastná. Nikdy se však v tomto směru nevyjádřila, a to ani před lidmi, jimž plně důvěřovala…"
Isabella se však ani přes své nově objevené štěstí v životě nevzdala myšlenek na smrt. S Josefem je začala poprvé probírat na podzim 1760 v Klosterneuburgu, kam 15. listopadu mladý pár podle tradice odjel. Zde je totiž hrob rakouského zemského patrona, svatého Leopolda. Isabella tam začala mluvit o svých úvahách o smrti a o době, kdy už ona, Isabella, bude mrtvá. A reakce Josefa? Nejspíše něco v tom smyslu, aby se nezabývala těmito věcmi a raději upoutala pozornost na záležitosti, které byly v tu chvíli opravdu důležité. (Například se začalo vyjednávat o přenesení římské královské koruny na Josefa, což byl složitější proces, který pro byl pro něj důležitý.) Isabellu tyto zvláštní deprese díky střízlivým názorům manžela rychle přešly, a on se utěšoval tím, že je vyvolal problém mladé Italky přizbůsobit se novému prostředí.
To jistě přejde.
Ale nepřecházelo. Naopak to bylo čím dál horší.

Josef miloval svou choť, kterou přezdíval Tia-Tia, stále víc. Večery s ní trávil u klavíru či violoncella a ona buď hrála na housle, nebo zpívala. Její podivnou náklonnost k Mimi, o které samozřejmě nevěděl všechny detaily, považoval za neškodné přátelství. Byl rád, že Isabella ve Vídni alespoň našla blízkou duši, a tak je v tom ještě podporoval.
"Určili Ti za manžela Alberta," napsala Isabella Marii Kristině, "ale ten Tě nebude milovat tak vášnivě jako arcivévoda mne. A také Tě nebude nutit, abys mu dala živého dědice, když je Ti to tak zatěžko…"
Touha po živém dědici, to byla další věc, která princeznu z Parmy velmi tížila. Následník trůnu si byl vědom svých povinností a zároveň byl nadšen ze všeho nového, co s Isabellou objevovali, a ani si nevšiml, že jí to není příliš po chuti.
V červnu 1761 strávili několik dnů v Mariazell. S největší pravděpodobností to bylo právě toto místo, kde Isabella otěhotněla. Po návratu do Vídně nebylo pochyb o tom, že je princezna v naději. 3. srpna jí pouštěli žilou a poté, co vyšlo najevo, že tento všelék tentokrát neúčinkuje, bylo ihned jasné, oč tu běží. Nadšený Josef se dmul pýchou, avšak Isabella namísto toho vyjadřovala zvláštní myšlenky o tom, že jí narození dítěte přivodí smrt.
Porody u vídeňského dvora byly mnohem přijatelnější než například ve Versailles, kde se okolo postele rodičky shromáždila spousta zvědavců. (Kvůli špatnému vzduchu způsobenému tolika lidí v jedné místnosti také později Marie Antoinetta u jednoho ze svých porodů omdlela, což rozhodně nebylo nic nečastého.) Když 20. března 1762 Isabella Parmská porodila holčičku, byl u ní jen dvorní lékař van Swieten, porodní bába a Josef, který se k tomu později vyjádřil tak, že "velice trpěla, a já s ní". Chtěl jí být oporou všude, kde to jen bylo možné. Miloval ji přímo s otřesnou naivitou. Kdo by kdy řekl, že člověk jako on, který si doposud celý život před sebe stavěl neproniknutelné hradby cynismu, někdy bude schopen tak hlubokého citu? Stejně velkou lásku choval i ke své právě narozené dceři, která byla po babičce pokřtěna jmény Maria Theresia Elisabeth Philippine Luise Josepha Johanna.
Touto událostí pro Josefa končí všechny krásné chvíle, které zažil. O Vánocích 1762 umírá Hannerl, kterou Isabella tak zbožňovala. Tehdy se svěřila Mimi s těmito slovy: "Proč jen nejsem na jejím místě? Smrt je dobrá, přísahám Ti, že jsem po celý život nikdy nemluvila vážněji… Jedinou téměř nepřekonatelnou bolestí by bylo opustit Tebe… Copak mám na tomto světě ztratit? Nejsem k ničemu, všechno dělám špatně. Čím víc si to uvědomuji, tím více se obávám o své duševní zdraví. Kdybych mohla dobrovolně zemřít, pokusila bych se o to. Snad mi Bůh prokáže milost a brzy si mě k sobě povolá…"
Měly to být právě Isabelliny poslední Vánoce, které byly kvůli úmrtí Hannerl strávené v slzách.
Josef stále toužil po následníkovi, a tak se brzy začalo mluvit o tom, že je jeho milovaná Italka opět těhotná. A opravdu ano. Jenomže v srpnu 1762 potratila. A v lednu následujícího roku opět.
V červnu 1763 Josefovi oznámila další těhotenství. Probíhalo bez komplikací a po zdravotní stránce nebylo důvodu k obavám, a i přesto Isabella psala Marii Kristině: "Přiznávám, že mi tajný hlas oznámil blízkou smrt a v mé duši se rozhostil mír, posvěcení, kterému nerozumím a ještě méně ho dokáži popsat. Povzbuzuje mě a propůjčuje mi nadpřirozenou sílu nad sebou samou. Již dva dny, od chvíle, kdy mě tento hlas ovládl, jsem ve zvláštním rozpoložení a všechny divy světa jsou nesrovnatelné se sladkým pocitem vnitřního míru, který prožívám."
Krátce předtím, než nastal všem jejím dnům konec, sepsala pro Marii Kristinu "Conseils à Marie", v nichž analyzovala téměř všechny členy rodiny a napsala jí, co má dělat, aby s nimi dobře vycházela. Toto jen dokazuje, jak skvělou znalkyní lidí tato žena byla.
14. listopad 1763 byl den, kdy měl dvůr přesídlit z letního paláce Schönbrunn na Hofburg. "Ach, kdybychom jen mohli zůstat v Schönbrunnu!" posteskla si Isabela Marii Kristině. Poté odběhala zpět do svého pokoje, aby se s ním rozloučila: "Žij blaze, můj pokoji. Žij blaze, krásné křeslo, už se nikdy neuvidíme."
Krátce po příjezdu na Hofburg ulehla korunní princezna 18. listopadu s horečkou. Ta stále stoupala.
22. listopadu Isabella potratila. Dcera, kterou pojmenovala po své milované Mimi, po několika minutách zemřela. Následně se kdysi překrásné Italce na obličeji začaly objevovat červené skvrny pomalu se měnící v páchnoucí hnisavé puchýře. Neštovice. Jedna z největších hrozeb 18. století opět ukázala svou moc. I přes odporný zápach panující v pokoji nemocné Josef zůstával celý čas u postele své manželky. Nehrozila mu nákaza, jelikož již tuto nemoc prodělal a nyní byl proti ní imunní.
Byl naprosto zoufalý. Nedokázal nic jiného, než sedět, držet jedinou ženu, kterou kdy dokázal milovat za ruku a modlit se za zázrak. Ten ovšem nepřišel. 27. listopadu okolo páté hodiny ráno vydechla Isabella Parmská v náruči svého manžela naposledy.
Jelikož se obávali nákazy, vynechali tentokrát balzamování těla a neotevřenou Isabellu uložili do dřevěné rakve a 3. prosince pohřbili v císařské hrobce.
Josef se duševně zhroutil. Připadal si zcela sám. Isabellinému otci napsal tyto řádky: "Co říci, nejmilejší tcháne? Ztratil jsem vše. Má zbožňovaná žena, předmět vší mé něhy, moje jediná přítelkyně, již není… Zarmoucený a utrápený ani netuším, jak mám žít dál. Jaké strašlivé odloučení! Vydržím je? Pokud ano, tak jen proto, abych byl po celý zbývající život nešťastný… V tak strašlivém případě je Boží vůle, které se musíme podřídit, jedinou útěchou. Též mě utěšuje, že jsem neustále, až do okamžiku její smrti, plnil všechny povinnosti, jak si zasloužila sama i vzhledem k našemu něžnému přátelství. Nikdy jsem ji neopustil, ve dne ani v noci, a jak ležela na polštáři, víc mrtvá než živá, spatřil jsem, jak se vzdává její krásná duše, které, jak věřím, se nyní daří lépe než nám. Chci upozornit Vaši královskou Výsost na naši dceru, jedinou zástavu, která mi z našeho šťastného spojení zůstala. Objevuji u ní podobu i chování své ženy, která je navěky pohřbena v mé hrudi. Tak nalézám útěchu pro své srdce: v ní žiji, šťastný, že se podobá své důstojné a laskavé matce…"
Často se hovořilo o tom, že Marie Kristina Josefovi krátce po pohřbu ukázala všechny Isabelliny dopisy a tím mu dokázala, že smrt pro ni byla vysvobozením. Dle nejnovějších poznatků je však toto tvrzení nepravdivé a Josef se nikdy nedozvěděl o tom, o čem jeho zbožňovaná Tia-Tia opravdu uvažovala. Celý život pak o ní mluvil jako o vyobrazení dokonalosti; dalo by se říci, že ji uctíval jako bohyni. Neposkvrněný obraz Isabelly pro něj tvořil jedinou útěchu, a tedy že alespoň jednou v životě byl opravdu šťastný. "Bylo to nejlepší manželství, jaké se dalo nalézt. Ve svém domě jsem měl pocit klidu a štěstí. Když jsem vyšel, jakou radost mi způsoboval každý návrat k ní! Sdíleli jsme společně starosti i radost… a o to všechno jsem byl oloupen. Nikdy nebyla a ani nebude taková princezna, taková žena jako ona. A byl jsem to já, kdo měl tento poklad a musel jej ve dvaceti dvou letech ztratit."
Isabella si možná ani neuvědomovala, jak důležitá pro něj byla. Nikdo před ní a ani po ní nedokázal Josefa bez námahy (a ani s ní) přimět k tomu, aby se přestal schovávat za tu masku arogantního cynika, jenž se obrnil chladem. Ty tři roky, které arcivévoda strávil v manželství s půvabnou Italkou, bylo jediné období, kdy světu ukázal, jakým doopravdy je. Ten člověk, který později Rakousku vládl, už byl někdo úplně jiný. Ponořil se sám do sebe a smyslem jeho života bylo jen blaho poddaných.
Existují diskuse o tom, zda by byl Josef vyrovnanější člověk, kdyby ve svém manželství neutrpěl tak zvláštním způsobem a v tak krátké době takovou duševní ránu. Avšak bez ohledu na jakoukoliv bolest Marie Terezie hodlala být věrná své úžasné sňatkové politice. Ještě v době trvání tříměsíčního státního smutku se začala rozhlížet po ženě, která by Isabellino místo po Josefově boku nahradila. Samozřejmě, že neměla srdce z kamene a bylo jí Josefa líto, ale přeci jen potřebovali - a nešlo jen o ni, ale o celý stát - mužského následníka trůnu, a namísto toho měli jen malou dcerušku, které Josef mile přezdíval Resel. Nakonec Marie Terezie vybrala dvě dámy, mezi kterými si směl sám Josef vybrat. Když mu ale své plány sdělila, nedočkala se příliš příznivé odpovědi. Po nějaké době se k této situaci arcivévoda vyjádřil tak, že pokud se už přeci jen musí ženit, tak jedině s Isabellinou o deset let mladší sestrou, Marií Luisou. Marii Terezii se to nelíbilo, ale i přesto se ozvala s tím, zda by tento sňatek nebyl možný. Se vší úctu však byla odmítnuta, neboť se již vyjednával Luisin sňatek s Karlem IV. Španělským. To ovšem neznamenalo, že ani v Rakousku se žádná svatba konat nebude! Císařovna byla neústupná a nakonec musel její následník přistoupit na její plán, ať už se mu to líbilo, nebo ne. (Nakonec měl však Josef obrovské štěstí, že Marii Luisu nezískal. Postrádala Isabellinu krásu a navíc se z ní vyklubala hašteřivá žena s nymfomanskými sklony.)
Uchazeček byl velký počet. Jedna možnost byla Marie Benedikta Portugalská, okouzlující infantka, která nakonec byla zamítnuta kvůli příliš přátelským vztahům mezi Portugalskem a Anglií. Dále se nabízela Luisa Marie Tereza Orleánská, avšak ta se císařovně nelíbila svým původem. Zůstávaly už jen dvě princezny, a právě ty nejošklivější: Kunigunda Saská a Marie Josefa Bavorská. Obě to byly Josefovy sestřenice z druhého kolena.
Marie Terezie se rozhodla vyhovět svému nejstaršímu synovi alespoň takto a dovolila mu, aby si tyto dvě dámy sám prohlédl a vybral si. Nejprve se měl setkat s Kunigundou, čehož se velice obával - měl již tu čest spatřit její portrét, a tak mu bylo jasné, že dvojnicí Isabelly tato princezna rozhodně není. "Jak zjistila Jejich Veličenstva, vyznačuje se saská princezna solidním charakterem, je ctnostná, avšak bez duchaplného lesku, na který jsem si uvykl. Její zevnějšek není v žádném případě chvályhodný. Ačkloliv mi na tom nezáleží, Jejich Výsosti si z přehnané něhy a libovůle přejí, abych si ji prohlédl… Protože stačí, posoudím-li jen její vnějšek, doufám, že se zdržím pouze 24 hodin. Tam se rozhodne, zda dokáži podřídit vnější zjev kladnému charakteru, či zda mi bude natolik nepříjemná, že nedokáži svůj odpor překonat." Arcivévoda kvůli tomuto setkání musel odjet do Prahy a pak do Teplic, kde se Kunigunda právě zdržovala se svou tetou Marií Antonií Saskou. Očekávání se naplnila a zklamaný Josef se brzy rozloučil.
Následovalo tedy setkání s Marií Josefou Bavorskou. Spojitost s tím mělo i ono přenesení římské královské koruny na Josefa, které bylo nyní žhavějším tématem než kdy jindy.
Ale Josef byl čtyři měsíce po smrti manželky vším jiným než veselým čekatelem na trůn. Jeho otec si myslel, že tento výlet spojený s korunovací donutí jeho následníka přijít na jiné myšlenky a konečně se přes to přenese, ovšem to se mýlil. "Ten průvod mě vnitřně vysoce vzrušil a potřeboval jsem všechny síly, abych se udržel vzpřímený. Moje volba proběhla právě čtyři měsíce po dni, kdy se ta krásná a milovaná duše odpoutala od těla… a v den, kdy jsem se musel rozloučit s jejím mrtvým tělem, se konal můj příjezd. Znáte city, které mě naplňují, a dovedete proto posoudit můj stav a politovat svého nešťastného syna, který v tom nachází jedinou útěchu. Se svým smutkem jsem každému jen na obtíž a musím proto všechno skrýt v sobě a po celý den se přetvařovat. Odpusťte mi, že zarmucuji Vaše něžné srdce. Ale mějte soucit se svým synem, jenž… je opravdu zoufalý."
A co že má společného tato korunovace se sňatkovou politikou Marie Terezie? Cestu do Frankfurtu!
V její polovině byla po dohodě s wittelsbašským dvorem uspořádána ve Straubingu hostina. Tam měl Josef poprvé spatřit Marii Josefu, dceru Karla VII. Bavorského. Josefova reakce? Naprosté zděšení. "Je malá, tlustá, bez mladistvého půvabu, má puchýřky a červené skvrny ve tváři a ošklivé zuby. To všechno ve mně nemůže vyvolat pokušení vrátit se do manželského stavu, v němž jsem nalezl pravý opak."
Kolikrát jen Josef své matce řekl, že už se nikdy ženit nebude! Ale Marie Terezie si vždy šla za svým. Když si něco usmyslela, udělala vše pro naplnění svého plánu. To byla její charakteristická vlastnost již od dětského věku. Dokázala toho však docílit bez toho, aby působila jako rozmazlená princezna a ještě u ostatních probudila dojetí. Krom toho posledního bodu tomu jinak nebylo ani v tomto případě. Jelikož se Josef nedokázal rozhodnout sám, učinila tak sama císařovna. Z politických důvodů vybrala princeznu z Bavorska, a tak 23. ledna 1765 kráčel Josef k oltáři podruhé. Všem bylo již tehdy jasné, že to nedopadne dobře. Nakonec to byl on, kdo tady probouzel dojetí. "Protože mi matka nasadila nůž na krk, ožením se s Josefou. Jak mi řekli, má alespoň pěkná ňadra." Ale toto celé bylo jen divadlo. Nakonec k tomuto kroku sám sebe přesvědčil ani ne těmi ňadry, nýbrž tím, že díky tomuto sňatku mu jednou s velkou dávkou štěstí připadne Bavorsko a navíc bude mít konečně klid od matčiného přemlouvání. A zároveň mohl zůstat věrný svým zásadám. (Z odmítnuté Kunigundy, která se poté nikdy nevdala, se nakonec stala abatyše v Essenu.)
Slavnosti tentokrát nebyly tak velkolepé, jako tomu bylo u svatby s Isabellou Parmskou, ale zcela je vynechat nebylo možné. Konalo se uvedení zcela nové Gluckovy opery, která nesla název Il parnaso confuso. Vystoupily v ní císařovniny dcery Marie Amálie (Mali), Marie Alžběta (Lízl), Marie Karolína (Charlotta) a Marie Josefa (Seferl).
Marie Terezie z Josefy Bavorské také nebyla příliš nadšená. V dopise Marii Kristině píše: "Máte švagrovou a já snachu. Ach, je to princezna Josefa, vybraná proti mému přesvědčení, proti srdci, ale musela jsem ubohému synovi pomoci, protože se stále nedokázal rozhodnout, ani sám, ani před císařem a Kounicem. Nedokázala jsem zabránit tomu, aby se podřídil jen mé vůli…"
Nejprve to nevypadalo až tak špatně. Nicnetušící Josefa byla ze svého o dva roky mladšího manžela nadšená. I on jistou dobu vypadal, že se bude snažit. "Mám ctnostnou ženu, miluje mě a jejích kladných vlastností si vážím; byl jsem ale zvyklý svou ženu zbožňovat, a tak trpím, protože ji nemiluji. Náklonnost si nedokáži vnutit rozumem; a předstírání zase nemám v povaze… Nadále půjdu tedy cestou počestnosti a nalezne ve mně když ne něžného manžela, alespoň přítele, který uznává její přednosti a jedná s ní s největšími ohledy." Jaká krásná slova. Ještě jim chybělo to, aby se Josef svého předsevzetí nevzdal a nezvítězil nad ním odpor, jak se tomu nakonec doopravdy stalo.
Arcivévoda si své druhé manželky nevšímal, doslova ji ignoroval. O nějakých ohledech se zde tedy nedá hovořit. V jedné ložnici se spolu neobjevili ani jednou. A přesto se začalo mluvit o tom, zda Marie Josefa není těhotná.
Marie Terezie byla z této zprávy nadšená. "Její těhotenství by byl další zázrak laskavého Boha, který tak naléhavě potřebujeme, neboť syn je skutečně politováníhodný; ona není ani hezká, ani milá, avšak věřím, že je hodná. Kdyby ta její nevolnost tedy vydržela, nemohli bychom Bohu snad ani dost poděkovat, poctil-li by nás alespoň jedním potomkem, za předpokladu, že by to byl princ."
Tyto fámy se poté rozšířily ještě dvakrát, ale postrádaly jakékoliv opodstatnění. Josefa zůstávala nedotčena.
Vyhýbal se jí jak jen to bylo možné. Nechal prkny oddělit společný balkon, to aby se na ni nemusel dívat. Dokonce mu nedělalo problém šplhat z okna ven jen proto, aby nemusel procházet salonem, kde jeho žena seděla.
Josefův odpor se přenesl i na všechny ostatní, nakonec ji nedokázal nikdo ocenit. "Nikdo u dvora ani ve městě ji nemá rád."
Mimi Josefovo chování rozhořčovalo. "Myslím, že kdybych byla jeho ženou a on se mnou zacházel tímto způsobem, utekla bych a oběsila bych se na stromě v Schönbrunnu."
A kdo že za toto utrpení nevinné Josefy mohl? Císařovna!
A ta si toho byla dobře vědoma. "Proč jen musím přiznat," napsala Marii Kristině, "že Josef to udělal jedině kvůli mně! Posuď sama, Mimi, do jakého postavení mě tím dostal! Nejtrpčí je, že člověk musí zachovávat tvář a působit vesele a spokojeně."
Snažila se domluvit Josefovi, aby byl trochu tolerantnější a projevoval snahu, ale bezúspěšně. "Raději a s menšími obtížemi bych napsal třeba Velkému Mogulovi než své ženě, protože jí nestačí projevy respektu a dokonce mi k tomu už dělala výčitky. Ale posuďte sama, milá matko: Co bych jí měl psát? A odkud, k čertu, mám v sobě vylovit nějaké city?"
Jediným člověkem na dvoře, který si Josefy vážil, byl císař František Štěpán. Dělal jí společnost ve chvílích, kdy Josef nebyl doma (což bylo téměř neustále, jelikož odjížděl tak často, jak jen to bylo možné), dokonce s ní mnohokrát vyjel na saních nebo jí dal přednost před jinou spolujezdkyní.
Ale císař 18. srpna 1765 umírá. Marie Josefa se tak po boku manžela stává císařovnou, což bylo jedinou ctí, která jí byla za krátký život dopřána. Dělala vše pro to, aby si i přes svou neohrabanost získala alespoň srdce lidu, když už ne manžela. Již dlouho se nikdo tak neangažoval v sociální sféře a v péči o potřeby chudých. Stávala se dobrou panovnicí. Ale což na tom, když to nikoho u dvora nezajímá?
Když její manžel, který byl nyní znám jako císař Josef II., v létě 1766 podnikl cestu do Čech, rozhodla se vydat se do lázní. Marie Terezie, která se svou snachou soucitila, za ní téměř každý den posílala jednu z arcivévodkyň, aby jí dělaly společnost a zpříjemnily pobyt.
Krátce poté, co se Marie Josefa z lázní vrátila, si začala stěžovat na bolesti hlavy a horečku. Bylo jasné, že se nebohá žena stala další obětí neštovic. Císařská rodina se kvůli strachu z nákazy odstěhovala, ale už bylo pozdě. Onemocněla nejen ona, ale i Marie Terezie a její nejmilejší dcera Marie Kristina. Mezitím, co se všichni starali jen o ty dvě, Marie Josefa bez povšimnutí, sama, tiše a odevzdaně, umírá. 28. května 1767 byl definitivní konec.
Kapitola se jménem Josefovy druhé manželky skončila. Najednou mu byla ještě lhostejnější než kdy dřív. Dokonce se nezúčastnil jejího pohřbu. Její smrt ho nijak nezasáhla, vnímal ji spíše jako osvobození od utrpení nejen pro něj, ale i pro ni a vlastně i celý dvůr.
Kdo čekal, že Marii Terezii už ženění jejího nejstaršího syna přestalo bavit, byl na omylu. Začala hledat jméno třetí manželky! Naštěstí ji Josef dokázal těmito slovy přesvědčit. "Moje rozhodnutí je konečné. Pomyslete, má drahá matko, na můj charakter a na mou situaci! Vezměte v úvahu manželský život, zvažujte mezi přednostmi a zápory, pomyslete na štěstí nebo neštěstí a zatraťte mě, pokud to dokážete, jako panovnice, ale ne jako matka! I když byste se ráda viděla klíčit v tisících výhonků, já chci zůstat sám. Hlas rozumu Vám jistě poví, že to, co chci, je správné, správné před Bohem, správné pro stát, pro mě samotného, pro Vás i pro celý svět…"
O zajištění následnictví se nakonec postaral Josefův bratr Leopold, který měl se svou ženou 16 dětí, z toho 10 synů.
Josef měl tedy stále jen jednu dceru, jeho milovanou Resel. Naprosto ji zbožňoval, staral se o její výchovu, splnil jí každé sebemenší přání. Nic důležitějšího než ona pro něj neexistovalo.
Nicméně osud tomu chtěl tak, aby žádná osoba, kterou tak vroucně zbožňoval, neměla dlouhého žití.
V lednu roku 1770 onemocněla maličká Marie Terezie, poslední kousek Isabelly Parmské na rakouském dvoře, zápalem plic. Tehdy svému otci dokázala dostatečně projevit, že ho nemá o nic méně ráda, než on ji, jelikož chtěla, aby ji krmil jedině on. Nemoc nesla statečně, Josef se skoro nepohnul od jejího lůžka - stejně tak, jako když umírala matka skoro osmileté princezny. A dopadlo to stejně jako tehdy.
23. ledna 1770 (tedy přesně šest let po sňatku s Marií Josefou Bavorskou) umírá Resel Josefovi v náručí.
"Přestal jsem být otcem, to je více, než mohu snést. Navzdory svému odevzdání se nemohu ubránit, abych každou chvíli neříkal a nemyslel si: ,Bože, vrať mi mou dceru, dej mi ji zpět!' Slyším její hlas, vidím ji před sebou…"
Následující dny stráví nyní již císař uzavřený ve svých komnatách Hofburgu, a když odtamtud vyjde, již nikdy nedoloží masku cynismu a arogance, za kterou se skrýval ještě předtím, než se poprvé oženil.
Uvnitř však zůstával stále stejný. Dokazuje to i skutečnost, že po celý život si schovával šaty a boty své malé dcerušky. Jakási připomínka na celou tu hrůzu, která ho zasáhla.


Kněžna Eleonora Lichtensteinová o Josefu II. napsala tato slova: "Ubohý císař je v podstatě politováníhodný. Jeho charakter, způsob myšlení, temperament jsou zvláštní, poustevnické. Nikdy nebude šťastný a nikdy nikoho šťastným neučiní."

S odstupem let Josef prohlásil: "Myslím, že vrcholem neštěstí je vázat se na ženu."


 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sarah's History Sarah's History | Web | 2. října 2016 v 17:26 | Reagovat

1. Marie Luisa Francouzská s dcerou Isabellou Parmskou - Jean Marc Nattier, 1750
2. Isabella Parmská v pěti letech - Jean Marc Nattier, 1749
3. Filip Parmský se svou rodinou - Giuseppe Baldrighi, 1755
4. Mladý Josef II. - Martin van Meytens, 1765
5. - 9. Svatba Josefa II. s Isabellou Parmskou - Martin van Meytens, 1760
10. Marie Kristina Habsbursko-Lotrinská - Martin van Meytens, 1765
11. Isabella Parmská - Anton Raphael Mengs, 1763
12. Narození Marie Terezie Habsbursko-Lotrinské - Marie Kristina Habsbursko-Lotrinská, 1762
13. Isabella Parmská - Jean Etienne Liotard, 1749
14. Isabella Parmská - Martin van Meytens, 1765
15. Marie Terezie Habsbursko-Lotrinská - anonym, okolo 1769
16. Kunigunda Saská - anonym, 2. polovina 18. století
17. Marie Josefa Bavorská - Martin van Meytens, 1765
18. Premiéra Gluckovy opery Il parnaso confuso - Johann Franz Greipel, 1765
19. Marie Terezie Habsbursko-Lotrinská - Martin van Meytens, před 1770
20. Josef II. - anonym, 1780

Původně jsem chtěla následující text napsat do článku, nicméně je tam omezený počet znaků a už se nevlezl ani předchozí seznam obrazů.
Více lidí si jistě všimlo, že tématu, o němž je tento článek, jsem se již před několika měsíci věnovala. Tento starý text jsem si nedávno četla a byla jsem nespokojená, jelikož v něm chybí spousta informací, o nichž jsem tehdy ještě nevěděla. Nakonec jsem tedy došla k úsudku, že pokud se chci vyhnout jeho kompletnímu přepisování (které by navíc bylo celkem k ničemu, jelikož by si ho nepřečetlo tolik lidí, jako verzi původní), nejlepší bude, když to tentokrát pojmu zcela jinak. Přeci jen od toho starého článku uběhla celkem dlouhá doba, v jejímž průběhu jsem narazila na zcela nové a zajímavé skutečnosti, o které jsem se s Vámi chtěla podělit zase o něco podrobněji než minule. Navíc to vnímám jako téma, které mě nikdy nepřestane fascinovat, a tak doufám, že to stejně vnímáme i Vy.

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 2. října 2016 v 18:34 | Reagovat

Dobrá práce...

3 klavesnicetuka klavesnicetuka | 2. října 2016 v 18:36 | Reagovat

moc dobrý, poutavý a zajímavý článek! děkuji:-)

4 Sarah's History Sarah's History | Web | 2. října 2016 v 18:43 | Reagovat

[2]: [3]: Mockrát děkuji! Velice mě těší, když se lidem má práce líbí.

5 Gil Gil | 3. října 2016 v 8:08 | Reagovat

Úžasný článek Sári! Psala bych příliš dlouhý komentář, povím Ti pak dojmy ještě osobně! Je překrásné, jak Josef mluví o Isabelle i o její smrti a v dopisu tchánovi. A jak z počátku hezky mluví o své druhé manželce - že si váží jejích kladných vlastností. To je ctnostné, vidět kladné vlastnosti někoho, kdo je nám jinak nesympatický a vážit si ho. Alespoň z počátku se tak moc snažil.

6 Leoš Leoš | E-mail | 3. října 2016 v 10:50 | Reagovat

Líbí se mi článek, je to průnik do života lidí, které tak můžeme skrze jejich dopisy lépe poznat..
Nejsou to jen krásné portréty v palácích..
které jako by nám říkaly.. co vy o nás víte.?
Děkuji i za nevšední ikony.. obrazy
Leoš

7 Sarah's History Sarah's History | Web | 3. října 2016 v 11:39 | Reagovat

[5]: Moc děkuji, Gilenko!
Také si myslím, že ta jeho snaha by se měla ocenit. Já bych se na jeho místě zachovala mnohem hůř.

8 Sarah's History Sarah's History | Web | 3. října 2016 v 11:42 | Reagovat

[6]: Děkuji! Jsem moc ráda, že se Vám článek líbí.
Ty obrazy s pohledy "co vy o nás víte" jste vystihl naprosto přesně. Moc ráda si něčí portrét prohlížím a přemýšlím u toho nad životem toho člověka. A přitom někomu, kdo je "nezasvěcený", to nic neřekne. Je až ironické, že historické osobnosti se podrobně až do povahy rozebírají tak málo.

9 frisbeedogs frisbeedogs | E-mail | Web | 3. října 2016 v 20:05 | Reagovat

Takhle doba byla stejně šílená, jsem ráda, že dnes už si manžely můžeme vybírat samy :-D

10 Sarah's History Sarah's History | Web | 3. října 2016 v 20:34 | Reagovat

[9]: To je pravda. :D

11 Sisssi Sisssi | Web | 4. října 2016 v 11:38 | Reagovat

Manželství Josefa II. jsou velmi zajímavým tématem a zvlášť mě potěšily krásné obrázky. Mimochodem, jsou známy Isabelliny písemnosti, kde se velmi nelichotivě vyjadřuje o mužích. Josef je nečetl? Pokud ne, jak je to možné? "Je až ironické, že historické osobnosti se podrobně až do povahy rozebírají tak málo." - Neřekla bych, že se povaha osobností málo rozebírá, jde spíš o to, že člověku se nedostanou do ruky ty správné knihy nebo nejsou dokonce vůbec přeložené do češtiny.

12 Sarah's History Sarah's History | Web | 4. října 2016 v 12:06 | Reagovat

[11]: Mám radost, že jsem vybrala hezké obrázky.
Nevím, zda to četl nebo ne. Nejsem si nakonec ani jistá, jestli tento text psala do nějakého sešitu nebo jen v dopise Marii Kristině. V tom druhém případě se k tomu neměl jak dostat, ale v tom prvním můžeme asi jistě říci, že to četl. Také on později nemluvil o ženách příliš hezky, což by klidně mohlo vypovídat o tom, že tyto Isabelliny úvahy znal.
Povahy osobností se rozebírají, samozřejmě, ale tak, jak říkáš ty, jenom v určitých pramenech. Ze zvědavosti občas nakouknu do historických časopisů, kde se Isabella Parmská těší velké oblibě. U jejího jména vždy napíší jen úžasný titulek a v následném textu se člověk ani nedozví, jaká doopravdy byla či jaké okolnosti ji k těm věcem donutily. A přitom toto je ten nejužívanější způsob, jak se lidé k historii dostanou. Kdyby autoři těchto časopisů občas brali do rukou kvalitní knihy a používali jen pravdivé informace, nikdy bych tu větu, kterou jsi citovala, nenapsala.
Ale jak říkáš, platí to i pro knihy v češtině obecně, neboť raději přeloží nějaký tuctový román dcery politika než pořádnou literaturu.

13 Ortie Ortie | Web | 4. října 2016 v 14:39 | Reagovat

Krásně napsaný a poučný článek, velice se mi líbí i výběr obrázků. Toto téma je velice zajímavé. Děkuji ti za spousty krásných článků.

14 tinka77 tinka77 | Web | 4. října 2016 v 17:20 | Reagovat

Pekný článok. Myslím si, že Mimi Jozefovi listy jeho ženy ukázala. Možno  aj tie boli príčinou nechuti k ďaľším ženám. Lásku hladal Jozef II v náručiach ľahkých žien a so svojou sestrou Mimi a jej manželom mal veľmi zlý vzťah/ preto si myslím že to vedel/ Zoškrtal im a to dosť výrazne aj finančnú apanáž. Hovorí sa aj o jeho milostnej avantúre s jednou grófkou - už si nespomínam na podrobnosti.

15 Sarah's History Sarah's History | Web | 4. října 2016 v 17:48 | Reagovat

[14]: Děkuji!
Ale kdyby mu je opravdu ukázala, tak proč by o Isabelle pořád mluvil jako o nějaké bohyni? Zbožňoval ji až do smrti. Byl by toho schopen, přestože by o tom všem věděl? A navíc - proč by to Mimi dělala? Její vztah s Josefem nemusel být harmonický, ale proč by si tolik potrpěla na tom způsobit mu takovou ránu? Mimi byla citlivá, myslím, že ona by to neudělala… Ale o tom se dá jen diskutovat.
To, že zmenšil finanční příjem Mimi s manželem Albertem je pravda, ale na druhou stranu Josef je známý tím, že chtěl ušetřit všude, kde to jen bylo možné, a tak to nemusel být úplně projev (ne)citů. O pár let později dokonce u Mozarta jen pro Mimi objednal operu. Proč by to dělal, kdyby mu Mimi ty dopisy ukázala a on ji nenáviděl tak, jak se pořád říká?
Ano, hraběnka Eleonora von Liechtenstein. Byla vdaná a patřila do skupiny pěti žen, se kterými se Josef po smrti dcery pravidelně setkával. V dopisech bratru Leopoldovi se přiznává, že se do ní zamiloval a nabídl jí, aby se stala jeho milenkou. Ta to však odmítla a odstěhovala se z Vídně. Císař jí občas napsal dopis a ona ze slušnosti odpověděla, ale později už neudělala ani to a jeden o druhém nic nevěděl; tudíž nikdy k ničemu vážnému nedošlo.

16 Sarah's History Sarah's History | Web | 4. října 2016 v 17:49 | Reagovat

[13]: Moc děkuji! Velice mě taková slova těší, jsem za ně vděčná.

17 Sisssi Sisssi | Web | 4. října 2016 v 20:03 | Reagovat

Také nevím, kam to napsala, ale mám dojem, že to bylo nějaké samostatné pojednání, protože se o tom psalo v souvoslosti s jejími intelektuálními zájmy, lásce k filosofii atd., ale pokusím se to ještě někde najít.
"Povahy osobností se rozebírají, samozřejmě, ale tak, jak říkáš ty, jenom v určitých pramenech." - mohu se zeptat, co myslíš slovem "prameny"? A mohu se zeptat na konkrétní názvy některých těch historických časopisů? Promiň za ty hloupé dotazy, ale opravdu mě to zajímá :-).

18 Sarah's History Sarah's History | Web | 4. října 2016 v 20:35 | Reagovat

[17]: Slovem prameny v této větě mám na mysli důvěryhodné knihy od opravdových historiků, kteří vědí, o čem píší - např. některé kousky od Ikaru a tak dále.
Těch časopisů je velké množství, ale mým "nejoblíbenějším" je History revue. Co článek, to perla. Měli by si do názvu připsat, že jsou pouhý "bulvár" plný výmyslů. Jednou mě jejich článek dokázal rozhořčit až tak moc, že jsem jim napsala do redakce a zeptala se, kde na tu s prominutím blbinu, kterou tam psali, přišli. A odpověď? Kniha o pověstech! Takto si důvěryhodné prameny opravdu nepředstavuji.
Psala jsem i do 100+1 historie, kde si bohužel nenašli ani tolik slušnosti, aby mi odpověděli. :)

19 Sarah's History Sarah's History | Web | 4. října 2016 v 20:42 | Reagovat

[17]: A ještě k tomu Isabellinému pojednání o mužích - není možné, že to psala ještě v Parmě a nebrala to s sebou do Vídně? Ale to je dost nepravděpodobné, že.

20 Sisssi Sisssi | Web | 5. října 2016 v 10:13 | Reagovat

Pořád přemýšlím, kde jsem o tom četla, možná u Hanne Egghardtové v Milostných skandálech v domě Habsburků? Vidíš, to mě nenapadlo, že by to mohla napsat ještě v Parmě, ale zase si říkám, jestli už před svatbou mohla mít na muže tak vyhraněný názor, vždyť dívka její doby a postavení přece vyrůstala především ve společnosti žen.
To co teď napíšu neber jako nějaké mé poučování, ale prostě jen takové doplnění. Ano, chápu, že tyto knihy považuješ za prameny a možná se tomu tak říká i ve škole, ale z historiografického hlediska je to trochu jinak. Pramen = např. matrika, kronika, vzpomínky, dopisy, účty,... Literatura = knihy, které vznikly na základě prostudování pramenů nebo syntézou z jiné literatury. Tuto literaturu lze dál dělit na odbornou (např. Dana Dvořáčková-Malá, Jan Zelenka a kol.: Ženy a děti ve dvorské společnosti, zkrátka knihy, které mohou přinést něco nového i samotným historikům, knihy obsahují poznámkový aparát a přinášející nové poznatky) a populárně naučnou, což je velmi široká sorta, kam lze zařadit i ty knihy z Ikaru, které zpravidla jen syntetizují poznatky z odborných úrací a podávají je čtenářům zjednodušeně a bez odkazů na prameny či jen s jejim malým množstvím nebo seznamem literatury.

21 Sisssi Sisssi | 5. října 2016 v 10:21 | Reagovat

A k časopisům - ano, správně jsi poznala, že History Revue je takový histrický Blesk, ale tak to prostě bývá. Když je časopis, který se zabývá celými dějinami od pravěku do současnosti a od Čech po Austrálii, je jasné, že budou články daleko povrchnější, než když to bude specializovanější časopis. Navíc se předpokádá, že ho budou číst spíš úplní začátečníci, kdežto pokročilí sáhnou po něčem odbornějším. Náš nejodbornější historický časopis je Český časopis historický, který najdeš ve vědecké knihovně, ale myslím, že Tě asi moc nezaujme, protože se tam řeší dost složité metodologické záležitosti atd. Populární, ale kvalitní čaopis je třeba Dějiny a současnost.

22 Sarah's History Sarah's History | Web | 5. října 2016 v 11:23 | Reagovat

[20]: Ano, říká se tomu tak ve škole a proto mě ani nenapadlo nad tím takto přemýšlet. Nicméně děkuji za doplnění.

[21]: Povrchní nepovrchní, opisovat pověsti a vydávat je za pravdu se mi nelíbí.

23 Sisssi Sisssi | Web | 5. října 2016 v 17:22 | Reagovat

"Povrchní nepovrchní, opisovat pověsti a vydávat je za pravdu se mi nelíbí." - plně souhlasím, jenže z těchto časopisů vyšší úroveň asi bohužel nevytřískáme. Mně taky strašně rozčilují všechny ty mýty a fámy, které kolují o císařovně Alžbětě a podobné články se jimi doslova hemží. A když je chceš opravit, ještě se všichni zlobí a vedou si svou - takhle mě minulý týden blokla jedna zahraniční "Sisi" na fb - jen proto, že jsem opravila nějaké chyby, které tam psala :-). Mimochodem, znáš článek Tomáše Cidliny "Josef II. a Isabella Parmská v korespondenci starohraběte Antona Karla ze Salm-Reifferscheidu"? Já bohžel ne, ale ráda bych věděla, zda je to zajímavé.

24 Baryn Baryn | Web | 5. října 2016 v 17:51 | Reagovat

Nádhera, já si tyhle tvé články užívám ...dokážeš vše napsat tak poutavě a do detailů  :)
Vůbec by mě nenapadlo, že měla Isabella takovýhle zakázaný vztah ... A upřímně je mi všech vždycky hrozně líto, když takhle čtu o jejich soukromém životě. Ve škole je všechny řešíme jako panovníky, a pak zapomínám, že to byli taky jen lidi.
Moc děkuji za další skvělý článek.

25 Sarah's History Sarah's History | Web | 5. října 2016 v 18:36 | Reagovat

[23]: Opravování chyb je ten největší zločin, kterého se můžeš dopustit. :D Když jsme u těch lidí ze zahraničí na Facebooku, není tomu dávno, co jsem narazila na jednoho Maďara, který tam o Marii Terezii veřejně prohlašoval, že měla plno milenců a všechny její děti jsou nemanželské. Tehdy se mi dokonce ozval jeden pán a požádal mě, abych tomu muži z Maďarska také napsala, jelikož on mu kvůli zablokování nemůže odeslat žádnou zprávu. Mně přišla pouze taková odpověď, že si ji spletl s Kateřinou II. Velikou a pro jistotu si mě také zablokoval.
Nicméně objevit taková prohlášení o Marii Terezii je velká náhoda, neboť o ní se takto moc nemluví (alespoň zde je většina lidí chytrých). Zato o Alžbětě je toho spousta, to je pravda. Nejlepší je takové lidi nechat být.  
O tom článku Tomáše Cidliny jsem už slyšela, ale nečetla jsem jej.

26 Sarah's History Sarah's History | Web | 5. října 2016 v 18:39 | Reagovat

[24]: To já mnohokrát děkuji! Po pravdě jsem měla obavy, že tak velmi detailní článek nebude mít velký úspěch. O to větší mám radost, když vidím, že můj strach byl zbytečný. :)
S tím, že se ve škole probírají jen jako panovníci a pak zapomínáme, že to byli taky jen lidé, naprosto souhlasím.

27 Sisssi Sisssi | Web | 6. října 2016 v 19:31 | Reagovat

Tak jsem to našla v "Milostných skandálech..." od Egghardtové. Isabella napsala pojednání Traité sur les hommes, ale nevím kdy to napsala.

28 Sarah's History Sarah's History | Web | 8. října 2016 v 14:41 | Reagovat

[27]: Skvělé! Nevadí, i to stačí, možná se to ještě někde podaří najít mně. Přesto děkuji.

29 Nikky Nikky | 9. října 2016 v 12:17 | Reagovat

Sári to je bomba! Nádherňoučké :3
A bádvéj všechno nejlepší Sáruš :3
N.

30 Magicmax Magicmax | Web | 9. října 2016 v 17:49 | Reagovat

Díky tobě sem si vytvořil názor na Jozefa II. Byl to nadměrně nádherný muž na skvělé pozici - prostě sen žen. Taková Kleopatra z Vídně.
To že i přes válku to nešlo na "centrále" všeho denní poznat je silně zajímavý fakt. Něco tak zajímavého musí zasáhnout každého čtenáře.
Víš já mám se čtením problém že občas oči pokračují po řádku ale mozek to nevnímá a občas si toho ani nevšimne že zapomněl číst. A tak musím článek číst odznova. Aspon ušetřím za noviny. Ale tvůj článek byl natolik obsáhlý zajímavými věci, že sem naprosto udržel pozornost. Už to čtení není tak špatné jako jsem byl malý ale prostě dokonalost to není. A to udržení pozornosti mi stávalo jen u jednoho blogera. Četl jsem velké množství blogů a přesto jen jeden, dosud. Ten bloger je možná aktuálně jeden ze správců Wikipedie nebo si tohleto pletu s někým jiným.
Je tam prostě spousta zajímavých částí třeba "...nemusela stydět ani před Mozartem." a přidala si i dotoho sama sebe třeba "..., to se musí oslavit!"
Je obdivuhodně, že se vyznáš jak v osobních tak zároveň politických věcech. Když i jen vím proč se kdo s kým ženil, už cítím že sem zasvěcen do něčeho velkého.
Už od první chvíle kdy si na chatu použila slovo Melancholie sem si to slovo oblíbil. Má takový nádech luxusu. Takže část "začínala trpět melancholií" mně silně zaujala. Vyhledal jsem si pojem melancholie. A teď už chápu že někdy trocha melancholie neuškodí. Něco jako když si mezisuperenergetickkými písněmi pustím občas Nickelback.
To o těch princeznách bylo nádherně chápavé. Lidi si pod princeznou představí Disneyho zpracovaný skvost, ale lec který člověk co má za vlastnost to že se do ostatních lidí procítí pochopí takové věci mezi prvními. I přes pocit pochopení bych nechtěl být ten co spojuje páry a dává učitelku do nálady kdy je ochotna dát volno. Počkat. Když já právě toto dělám. Tou větou o tom co nechci sem ale myslel cítění zodpovědnosti nebo pouhé možnosti že můžete s lidmi mýchat jako v chemii a čekat jestli vybuchnou. Přesvědčít učitelku a strkání lidí je něco jiného než být procítěný.
Další svělé věci na článku teré prostě musím zmínit je to že ta žena kterou vyděl v obrazech byla v reálu krásnější - to mně nadchlo.
To jak báječný no víc jak báječný dojem na císaře a rodinu Isabella udělala - prostě kouzelné.
"Stačilo pár týdnů, aby si Isabella získala srdce nejen svého manžela, ale i celé císařské rodiny." Lidé obdivují jak nádherné a chytrě provedené jsou budovy, televizní reklamy, mobily a oni žijí okolo nás i takový lidé - kdo by něco takového nechtěl slyšet. Prostě skvělý článek.
Další z vět které mně dostali "Touto událostí pro Josefa končí všechny krásné chvíle, které zažil." taková naprosto zásadní věta která mně po začtení článku nemůže nezaujmout.
Je zajímavé tam slyšet o zoufalství, nebo že životy tak významných lidí měli spojitost s věcmi jako je kulturní Opera.
Byl to i hezký konec. Jako v dokumentech na History Channel (sleduju jen Vesmír a to ne ve vysílání History ale ČT, to je fuk) umím si normálně představit že by po tom mohl někdo říct "České znění vyrobila Česká televize v roce 2016". Jinak všem že je svělé že si to umím vedle sebe představit? Vesmír je nejúspěšnější serie dokumentů současnosti. V tom to je.
Jsem rád že znám místo kde můžu najít tak zajímavé věci jako sem si před chvílí přečetl. Díky.
Tvůůj Magicmax
PS: Podívej se na odkaz v WEB.

31 Magicmax Magicmax | Web | 10. října 2016 v 14:35 | Reagovat

Sarah, cítím se díky tvému komentáří strašně štastný! Napsala si tam tolik nádherných věcí, že to ani jinak nejde. Moc ti za to děkuji! Věř! že se těším na další tvoje komentáře u mých článků!

32 Sarah's History Sarah's History | Web | 11. října 2016 v 21:46 | Reagovat

[29]: Ty sis vzpomněla? <3 Moc děkuji! (Odpusť, že odpovídám až nyní, o Tvém komentáři jsem věděla hned, jak jsi ho poslala, jen jsem zapomněla odpovědět.)

[30]: To je tak překrásné! Jsem Ti za to neskutěčně vděčná, stokrát Ti děkuji!

[31]: To já děkuji Tobě a nápodobně!

33 Kačka Kačka | Web | 12. října 2016 v 12:02 | Reagovat

Ahoj, u Baryn som čítala, že si na svoj blog designy väčšinou objednávaš, tak by som ti rada ponúkla svoje skromné služby, keby si mala záujem :) príď ku mne kuk na blog, a ak chceš, kľudne napíš do objednávok dizajnov :) Whirpy možno robí dobré dizajny, ale kombinácia fialová, zelená a blogové písmo moc nejdú dokopy :D

34 Sarah's History Sarah's History | Web | 12. října 2016 v 12:24 | Reagovat

[33]:: Děkuji, ale nemám zájem. Takto jsem si to přála já, tudíž to není chyba Whirpy, která splnila mé požadavky. Jsem naprosto spokojená, a tak není důvod, proč bych design měla měnit. Navíc si nejsem jistá tím, zda by se sem Tvůj styl grafiky hodil.
A prosím, reklamy směřujte jinam než pod nejnovější článek. Nejlépe vůbec nikam, nezajímají mě. Až shledám vhodnou dobu pro změnu designu, vyhledám si grafika sama.

35 Magicmax Magicmax | Web | 17. října 2016 v 15:41 | Reagovat

Je obdivuhodné jak dlouhé spisovatelské dílo si vytvořila.
Jinak mám pro tebe na blogu překvapení.

36 Sarah's History Sarah's History | Web | 17. října 2016 v 22:45 | Reagovat

[35]: Děkuji!
To je supééér!

37 Mniška Mniška | E-mail | Web | 23. října 2016 v 0:27 | Reagovat

Já vím, že můj první dotaz asi nebude působit moc taktně. Chci se toho zdržet, ale stejně sama sebe nezadržím. Ten článek jsi opravdu sama napsala? Já se moc omlouvám, pokud budu působit ještě víc netaktně, ale nikde jsi ho jen neokopírovala?
Málokdy se setkávám s tím, že by tak dlouhý historický článek byl vlastním článkem. A tohle poutavé bylo. Navzdory tomu, že je po půlnoci, vydržela jsem u něj do konce.
Mám moc ráda tuhle dobu. 18. století. Je pro mě fascinující.
Nevěděla jsem, že Josef II. skutečně kdy nějakou ženu tak miloval. Myslela jsem, že byl vůči všem ženám lhostejný. Láska k Isabele mě velmi dojímá, protože se nestávalo často, že by se královský pár doopravdy miloval. Jen mě mrzí, že Isabela mu svou lásku neopětovala asi tak, jak by si císař ještě víc zasloužil.
S Josefem II. moc sympatizuji. Vím, že v minulosti byl pro Čechy synonymem pro Němce, takže nepatřil k oblíbeným panovníkům, ale přece je na něm něco, co se mně osobně vždycky líbilo.
Moc pěkný článek. Život je nejlepší román.

38 Sarah's History Sarah's History | Web | 23. října 2016 v 18:41 | Reagovat

[37]: Netaktní to rozhodně není, naopak mi to lichotí. Celý článek je mé dílo, odnikud jsem to neopsala. Moc mě těší, že ho shledáváš poutavým!
Mockrát děkuji za tato krásná slova, udělala mi obrovskou radost. Josef II. patří také mezi mé největší oblíbence a vždy ráda slyším, že nejsem jediná, komu je tak sympatický. S tím souvisí i to, že jsem si dala záležet, abych tento článek napsala nejlépe, jak to jen dovedu. Ještě jednou tedy děkuji!

39 Magicmax Magicmax | Web | 23. října 2016 v 19:33 | Reagovat

Já už normálně beru tvůj blog podobně jako muj. Nedívám se jen jestli nevyšel nový článek ale jestli nepřišel nový komentář. A když příjde tak si řeknu - Páni, nový komentář. Snad se to odnaučím. Jinak hned jsem věděl že tě 37 komentář potěší. Vsadil bych na to klidně svoje boty.

40 Gil Gil | 24. října 2016 v 12:26 | Reagovat

[39]: To je roztomilé, já to tak totiž také beru :) Dívám se na všechny nové tady u Sarah i u Tebe :)

41 Sarah's History Sarah's History | Web | 24. října 2016 v 13:13 | Reagovat

[39]: [40]: To je opravdu rozkošné, jelikož i já toto dělám u Vás! Jsme taková hezká trojka. :D

42 Magicmax Magicmax | Web | 24. října 2016 v 19:49 | Reagovat

[40]:[41]: Souhlasím se Sarah! Nebýt vás dvou tak ani nevidím důvod se plně vrátit do blogového světa.

43 Tanhaya/Fanynka witch Tanhaya/Fanynka witch | Web | 25. října 2016 v 12:29 | Reagovat

Úžasný, propracovaný a čtivý článek! Opravdu jsem ho doslova hltala. Protože tvůj blog čtu již déle, některé souvislosti už jsem si pamatovala, což mě potěšilo a ujistilo v tom, že tvé články jsou skvělou kombinací výuky a zábavy!Je to neuvěřitelné, historie mě vždy fascinovala... V Schönbrunn jsem byla jednou a kdybych tenkrát věděla, to co vím teď, dívala bych se na to prostředí úplně jinak. Moc děkuji za skvělý článek, vlastně jako vždy:).

44 Magicmax Magicmax | Web | 27. října 2016 v 11:24 | Reagovat

Já se vůbec nedivím že tvůj článek okouzlil i fanynku Witch. I když to jsou dvě rozdílné kafe.

45 Sarah's History Sarah's History | Web | 27. října 2016 v 11:55 | Reagovat

[43]: Ani si nedokážeš představit, jak moc mě to těší! Vidět, že nejsem jediná, koho to tak baví. A že si pamatuješ souvislosti ze starších článků, to je naprosto úžasné! <3 To já děkuji Tobě!
Pravda, člověk se pak dívá na Schönbrunn úplně jinak. Najednou to tam je ještě kouzelnější. :) Budu Ti držet palce, aby sis tam co nejdříve zajela!

[44]: Taktéž koukám, kolik lidí to zaujalo! Mám z toho obrovskou radost!

46 Lori Chcocolate Lori Chcocolate | Web | 29. října 2016 v 18:36 | Reagovat

Já bych si nedokázala představit to, že se o mě budou psát knihy, články, učebnice. Že by se o mně učily děti a tak.
Moc hezky jsi to napsala. Je to poutavé:)

Mimochodem psala jsi mi do SB a já tě beru:)

47 Sarah's History Sarah's History | Web | 29. října 2016 v 19:46 | Reagovat

[46]: Výstižně to ve Vojně a míru napsal Tolstoj: "Panovník je obětí dějin."

Děkuji!

48 Magicmax Magicmax | Web | 30. října 2016 v 10:01 | Reagovat

Asi je to tím že nejsem malíř ale příjde mi težké že by lidská ruka tak skvěle vystihla lidskou podobu - a přesto se tak děje.
Jinak Gil mi poslala odkaz na článek kde jste mně potkali - moc mně to po ránu potěšilo! Jste boží kámošky! A souhlasím s Gil: Do třetice všeho dobrýho! Jsem rád že mám tak skvělé kámošky jako jste vy dvě.

49 Sarah's History Sarah's History | Web | 30. října 2016 v 10:47 | Reagovat

[48]: S tím malířstvím máš naprostou pravdu - je neuvěřitelné, co člověk dokáže.
A my jsme rády za Tebe! Když mi včera posílala odkaz na článek, kde už jsi byl Ty i ona, nemohla jsem se nepřidat. (To se bude slečna divit, co jí to tam píše za blázny… Snad si to nepobere nějak špatně. Hlavně já s tím věkem vypadám spíš jako nějaký trollující podivín. :D)

50 ivisek ivisek | Web | 30. října 2016 v 12:54 | Reagovat

Ahojky, krásný den Ti přeji a moc díky za komentář, který mě potěšil:-) Díky také za návštěvu mého blogu...hned jsem musela se jít podívat hi,hi...opět jsem velice překvapená tak jako u Elis,Magicmaxe jaké mohou být tak zajímavé blogy.Smekám také tleskám!! Krásný blog na který se budu ráda vracet, pěkné počteníčko:-) takže ještě jednou děkuji a dávám 1* !!!

51 Sarah's History Sarah's History | Web | 30. října 2016 v 15:39 | Reagovat

[50]: Zdravím a přeji krásný den i Tobě! Jsem ráda, že Tě můj komentář tak potěšil! Taktéž se jistě ještě vrátím, moc se mi to u Tebe líbilo. A mockrát děkuji! :)

52 Gil Gil | 31. října 2016 v 9:54 | Reagovat

[48]: Jů já jsem také nesmírně ráda, že mám tak báječné přátele, jako vás dva, Magicmaxi a Sári! Bez vás by nebyla na blogách už vůbec žádná parta a prostě nic zajímavého :)

53 Magicmax Magicmax | Web | 1. listopadu 2016 v 20:15 | Reagovat

[52]: To je od tebe tak pěkný!

54 Magicmax Magicmax | Web | 2. listopadu 2016 v 19:56 | Reagovat

No už mi to nepříjde tak vážný. Jako bych si uvědomil že jsem to bral na začátku až moc vážně. Tak už nic ale budu moc moc moc moc moc rád! když mi zavoláš. Kdykoliv klidně hned. Klidně i ve 3 ráno.

55 Sarah's History Sarah's History | Web | 2. listopadu 2016 v 20:31 | Reagovat

[54]: To jsi neměl říkat, protože teď Ti ve tři ráno opravdu zavolám. :D
Ten předchozí mail s Tvým číslem jsem smazala, ať tady takhle veřejně není. Ale mám ho uložené, neboj.
Napsala jsem Ti mail, tam toho je víc, nechci to řešit tady.

56 Mamlena Mamlena | E-mail | Web | 7. listopadu 2016 v 12:52 | Reagovat

Velmi zajímavý článek :)

57 Katarína Katarína | Web | 15. listopadu 2016 v 12:26 | Reagovat

Nebol trošku egocentrický, keď si nevšimol, že ho jeho prvá žena nemiluje? Z tvojho článku je vidieť, že bola k nemu milá, ale i tak...

58 Sarah's History Sarah's History | Web | 15. listopadu 2016 v 18:27 | Reagovat

[57]: Záleží na úhlu pohledu.

59 Magicmax Magicmax | Web | 15. listopadu 2016 v 19:01 | Reagovat

Pánii, páni, páni! Ty seš vážně skvělá holka! Vůbec se nedivím, že tak skvělé dílo se dostalo takového uznání. - Zasloužíš si to. Tím dílem myslím celýýý tvůj blog. To je tak pěkný vědět že na světe existuje spravedlnost. Třeba já dneska dostal 5 komentářu. Bylo tak pěkný přijít domu a uvidět v komentářích, že ses dostala na něco tak důležitého jako je titulka! Místo které se naplnuje jen nejlepšími vecmi, co se najdou. A je kouzelné, že uznali z tisicu blogu je ten tvůj ten z těch  skvělllýých ne-li nejlepších. A to je tak pěkný že i někdo kdo se v blocích vyzná si toho všiml. A věřím že i pro ně na blog.cz musí být pěné vědět že na jejich síti je takový blog. A uvědomují si že si ten blog nezaslouří jen pozornost jejich ale i dalších. A to je pěkný, že se něco takového děle. A třeba si pokořila tímto článkem další laťku - napsala si skvostný článek a zaplnila si jím maximum možného místa. To je samo o sobě až neuvěřitelný výkon. Nebo taky jen nenašli nějakej dobrej blog a narvali tam něco z archivu. Néé tak to být nemohlo. Kdyby vytahovali blogy z archivu tak první co pak udělají tak si podtvrdí že jsou aktivní a ty si nepsala už: přes měsíc. Oni to určitě brali důkladněji. Standa a spol jsou šikovní lidé, co mají přehled i tam kde nemusí. Sám sem se o tom přesvědčil. Bohužel, ale to je jiný příběh. Kovy říkal že jeho přezdívka je nějak chytře odvozena z jeho jména. Jak se asi jmenuje - Karel Kovář. Né to zní bllbě. Tak moc rád bych poznal jak chytře to bylo odvozeno ale to je chyba současnosti. Protože sám čas nejlépe odhaluje taková tajemství. A u koho by se zajímavé věci které nám přivál čas byly lepší vědět než u tak významných lidí z historie. (Všimli jste si že v posledním týdnu at napíšu cokoliv koment, článek,.. že je v tom Kovy? Dokonce jsem se o něm zmínil ve čtvrtletce. Ale to mu říkat nebudem.) Hele já si poradím. Nic přece není nemožný. Seženu kopii jeho občanky a hned budu znát jeho jméno a skvěle zužitkuju trochu času. Ale nejdřív: Co seženu, to sežeru. (Skvěle ses Maxi pokusil napodobit Halinu Pawlowskou ale přesto se to NERÝMUUJE. Chce to pro Sarah lepší konec.) Štěstí se jmenuje Sarah. (Není to náhodou citát z knihy kterou si Magicu nesnášel??? No aspoň to je výstižný.) Schrnu to: Máš návštevnost, schopnosti i uznání - blog si už zvládla.

60 Sarah's History Sarah's History | Web | 16. listopadu 2016 v 0:51 | Reagovat

[59]: ❤️❤️❤️ Moc moc moc děkuji!!! Máš mail, tam se rozepisuji více. Nemusí si to každý přečíst, tohle je exkluzivní čtení výhradně pro Magicmaxe!

61 Whirpy Whirpy | E-mail | Web | 17. listopadu 2016 v 20:10 | Reagovat

Článek jsem četla už v době jeho vydání a dnes znovu. Až mě z příběhu Josefa a Isabelly zase mrazí...
Je to hrozné, člověk by si myslel, jak takový princ a princezna nebude mít, co si usmyslí a hle sňatková politika a všichni jsou nešťastní.
Dále mě hodně zaujalo kolik měli všichni jmen. :D :D :D
Jinak bych chtěla poděkovat za opět pěkné přiblížení zajímavých událostí z Josefa života. Je smutné, co vše se mu v životě přihodilo a nejvíc ze všechno mě dostává ta ironie, že on byl jak píšeš muž, ze kterého ženy rokoka omdlévaly a přitom ta jediná o kterou kdy stál a která se stala jeho ženou neopětovala jeho hluboké city.

62 Sarah's History Sarah's History | Web | 18. listopadu 2016 v 13:22 | Reagovat

[61]: Whirpy, to já děkuji Tobě za ta krásná slova!
Vystihla jsi to naprosto přesně, je mi Josefa moc líto. A Isabelly samozřejmě taky, jak píšeš, celé je to jedna velká ironie.

63 Rien Toute Rien Toute | E-mail | Web | 20. listopadu 2016 v 21:42 | Reagovat

Dobrý článek, velmi poučný, jen jsem smutná, že dcera Josefa II. umřela, ale bohužel, tak to tehdy bylo... Mám ráda historii a ty ji umíš velmi poutavě podat. Děkuji :-)

64 Sarah's History Sarah's History | Web | 21. listopadu 2016 v 21:14 | Reagovat

[63]: Moc děkuji za krásná slova!
Josefovy dcerušky mi je také velice líto, muselo to být pro něj hrozné.

65 zijinaplno zijinaplno | E-mail | Web | 27. března 2017 v 19:02 | Reagovat

Drahá Sarah? Co můžu říct?! jsem unešena...článek je tak dokonalý, že se to slovy nedá popsat a obrázky dechberoucí!!! Bylo mi ctí číst tenhle článek a v budoucnu budu zbožňovat, každý, který napíšeš... Tvůj článek mě nejen obohatil o jakýsi znalosti, ale přiměl mě si vytvořit nové spojitosti a změnit názor... Josef II. je člověk, který mě víc a víc fascinuje a hlavně ty si mi ukázala jeho stránku, jak dokázal milovat....Isabela Parmská byla jistě krásná a vysoce inteligentní žena, ždy jsem ji brala za citlivou a úžasnou manželku Josefa II. o vztahu k Mimi jsem dodnes neměla ani potuchy, neslyšela jsem o tom ani zmíňku, tuhle ženu nedokážu odsoudit, ale ani zbožňovat, její city k Josefovi nebyli obětovány, způsobem jaký by si Josef ll. zasloužil a i přesto v jeho očích byla vším... a i taková je cena lásky a změnila jsem názor na jeho druhou manželku. Brala jsem ji vždy ne za příliš zajímavou, temperamentní ani krásnou...Ale ona musela velmi trpět na víc zemřít v opomění všech i manžela?! Kdo by chtěl zemřít opuštěn sám o němž si lidé dělali celý život úsudky...Dá se Josefovo chování pochopit? Kdo by se dokázal vyrovnat ze ztrátou lásky, již zbožńoval, ucitival a miloval na víc v tak brzkém věku.. nedivím se, že to zanechalo v něm velikou ránu.. Za maskou jako cynik a arogantní člověk skrývá se v ní právě tahle bolest... a mohla bych psát dál a dál, ale nejdůležitější je, že tenhle článek nemá prostě chybu!!! S jakým elánem o historii mluvíš, je to úžastný!!! Piš dál a věnuj se tomu, jak jenom jde, protože ty nejsi pouze dobrá... ty jsi výjimečná a tvoje články by měli být prostě všude.. Ani mnoho knih se nevyrovná tvému talentu... A to nepřeháním, moc ti děkuju!!! Byla radost to číst :)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama