Isabella Parmská – 4. část

22. listopadu 2018 v 10:13 | Sarah's History |  Isabella Parmská
oslední kapitolu Isabellina životopisu výstižně shrnul Karl von Zinzendorf: ,,Smrt její matky (1759 - pozn. S.) ji zasáhla natolik, až v modlitbách prosila Boha, aby jí pověděl, jak dlouho ještě musí žít. Tvrdila, že se jí jako odpověď náhle ozvaly čtyři údery. Pochopila to jako znamení a svůj konec očekávala za pouhé čtyři dny; když uplynuly, tak čtyři týdny; následně čtyři měsíce; když byla i poté stále naživu, věděla, že se už nedočká svých dvaadvacátých narozenin. Rozhodla se stát se jeptiškou, avšak když ji arcivévoda požádal o ruku, její zpovědník ji přesvědčil, aby nabídku přijala, neboť byla zrozena k tomu, aby své bližní činila šťastné. Hraběnce Erdödy, která ji měla za úkol doprovodit do Milána, řekla: ,Myslím, že Vám budu dobrou paní, ale nebudete mě mít déle než čtyři roky.' Pevně této své předtuše věřila, jak v průběhu oslav svého sňatku, tak po celý život u dvora. Dokázala být šťastná, bezstarostná a hravá, ovšem vzápětí opět zvážněla a věnovala se jen svým úvahám. Toto léto (1763) společně s arcivévodkyní Marií (Kristinou), její důvěrnou přítelkyní, probíraly císařskou hrobku. (Marie) řekla, že arcivévoda chce nechat postavit další jen pro sebe, svou ženu a jejich potomky. (Isabella) jí odpověděla: ,Já si přeji do té dosavadní, arcivévoda půjde do nové se svou další chotí.' Když dvůr naposledy opouštěl Schönbrunn (14. listopadu 1763), jen těžko se s letním sídlem loučila a Marii řekla: ,Ach, kéž bychom jen mohli zůstat na Schönbrunnu!' Rychle se vrátila zpět do svého pokoje. Loučila se: ,Adieu, můj pokoji, adieu, mé křeslo, žijte blaze, už se nikdy neuvidíme.'"1
Později téhož dne při pohledu na hradby Hofburgu Isabella zvolala: ,,Tam je místo, kde mě čeká smrt!"2


Na podzim 1763 se na vídeňském císařském dvoře ke zděšení celé rodiny opět objevily neštovice. Nejprve se jimi nakazila Mimi, krátce po ní také nejmladší císařovnina dcera Marie Antonie, která se později jako Marie Antoinetta stala královnou Francie. Obě arcivévodkyně naštěstí nemoc překonaly.

Busta Isabelly Parmské z 18. stol.
18. listopadu se Isabella při vyzvánění kostelních zvonů nechala slyšet: ,,To je znamení! To mě volá!"3 Večer pak ulehla s horečkou. Brzy nebylo pochyb o tom, že se stala další obětí neštovic. Strach Marie Terezie o její těhotnou následnici je zřejmý z dopisu hraběti Silvu-Taroucovi: ,,Veřejně se bude mluvit o revmatismu, ale vše nasvědčuje tomu, že jde o neštovice. Představte si bolest v mém srdci; musím se bát o drahou matku i její dítě. A co to pro mě znamená, že se s ní nemohu stýkat."4
Obavy o dosud nenarozené dítě byly víc než opodstatněné. Isabella totiž 22. listopadu, tedy teprve v šestém měsíci těhotenství, potratila. Dcera, která byla ve spěchu na počest Mimi pokřtěna jako Kristina, však nežila víc než dvě hodiny.5

Portrét Isabelly - Giuseppe Baldrighi, 18. stol.
Stav Isabelly se rovněž nijak nezlepšoval, čehož si byla vědoma i Marie Terezie. ,,Blíží se tragický konec andělského života. Všechna má spokojenost, všechen můj klid umírá s touto půvabnou a neporovnatelnou dcerou!"6
Josefovi nákaza neštovicemi už nehrozila, mohl proto bez ohrožení vlastního života sedět u postele své zbožňované manželky. Podle dochovaných svědectví u ní byl celou dobu, téměř vůbec neodcházel. Nejhoršímu však zabránit nedokázal.
O posledních Isabelliných chvílích se zmiňuje Zinzendorf: ,,Když jí (Isabelle) jen pár dní před smrtí její zpovědník uděloval poslední pomazání, zvedla se na posteli, opřela se o lokty, vše s těžkostí a v polospánku, a když bylo vše vykonáno, opět si lehla se slovy: ,Odvahu, má duše!' Její matka trpěla melancholií, otec rovněž; říká se, že španělský král (bratr Isabellina otce - pozn. S.) má záchvaty šílenství."7
Isabellino utrpení mělo trvat ještě pět dní po porodu Kristiny, než 27. listopadu 1763 okolo páté hodiny ranní vydechla v náručí milujícího Josefa naposledy. Její poslední slova zněla: ,,Celé mé tělo hoří, protože jsem celým tělem hřešila."8

Medailon na Isabellině sarkofágu, jehož autorem je Balthasar Ferdinand Moll
Z obavy z nákazy vynechali balzámování,9 Isabellino neotevřené tělo uložili v kapucínské hrobce ve Vídni.10
Třebaže Marie Terezie za svůj život pochovala šest dětí, smrt v rodině pro ni vždy představovala velkou ránu. O své neštěstí se podělila s Isabelliným otcem: ,,Oba jsme utrpěli osudovou, neutěšitelnou ztrátu, a přece je tato rána, z níž naše srdce krvácí, vedena rukou Páně… sjednoťme se v plné odevzdanosti a v pevné víře, že ten, který nám rány udílí, je také umí zhojit…"11
V dopise Marii Antonii Saské pak: ,,Krutá ztráta, kterou jsem utrpěla smrtí mé drahé snachy, mě zbavuje veškeré útěchy z rodiny. Ztráta těžce zasáhla mé srdce. Ztrácím důvěrnici, přítelkyni, všechno."12
A přesto Marie Terezie o Isabelle ,,tušila, že mezi námi dlouho nebude."13

Isabella - Martin van Meytens, po 1765
Císařovnin žal se ovšem dá jen těžko porovnávat s utrpením mladého Josefa, který rovněž hledal útěchu u Filipa Parmského: ,,Co říci, nejmilovanější tcháne? Ztratil jsem vše. Má zbožňovaná žena, předmět veškeré mé něhy, moje jediná přítelkyně, již není… Zarmoucený a utrápený ani netuším, jak mám žít dál. Jaké strašlivé odloučení! Vydržím je? Pokud ano, tak jen proto, abych byl po celý zbývající život nešťastný… V tak strašlivém případě je Boží vůle, které se musíme podřídit, jedinou útěchou. Též mě utěšuje, že jsem neustále, až do okamžiku její smrti, plnil všechny povinnosti, jak si zasloužila i vzhledem k našemu něžnému přátelství. Nikdy jsem ji neopustil, ve dne ani v noci, a jak ležela na polštáři, víc mrtvá než živá, spatřil jsem, jak se vzdává její krásná duše, které, jak věřím, se nyní daří lépe než nám. Chci upozornit V.K.V. na naši dceru, jedinou zástavu, která mi z našeho šťastného spojení zůstala. Objevuji u ní podobu i chování ženy, která je navěky pohřbena v mé hrudi. Tak nalézám útěchu pro své srdce: v ní žiji, šťastný, že se podobá své důstojné a laskavé matce…"14

Miniatura Marie Terezie, dcery Isabelly Parmské a Josefa II. - anonym, před 1770
,,Já, nešťastník Josef! Pořád vidím naše dítě (Kristinu */† 22.11.1763 - pozn. S.) umírat mi v náručí, svou ženu před posledním výdechem, otce a matku snažící se překonat zármutek, celou rodinu zoufalou a v beznaději, mého drahého tchána tak utrápeného, celou Vídeň v slzách, celý svět truchlící; a i po tak hrozné podívané stále žiji! … Jaká nepředstavitelná ztráta pro lidstvo je taková princezna! Jaká hrozná ztráta pro celý stát, celou rodinu a pro mě, nešťastného!"15
,,Nic mě neutěšuje tak moc jako být sám ve svém pokoji, prohlížet si obraz mé zbožňované ženy a pročítat si přitom její spisy a práce. Byl jsem zvyklý s ní trávit celý den, proto mám často pocit, že ji vidím přímo před sebou; mluvím s ní; a tato iluze mě uklidňuje… Uchoval jsem i ty nejmenší kousky papíru, které po sobě tato rozkošná žena zanechala… Chci být navždy schopný všem dokázat, jakou společnici jsem v ní měl a jak moc si zaslouží, aby pro ni celý svět truchlil… Je nemožné najít lepší manželství."16

Miniatury Josefa II. a Isabelly Parmské - 18. stol.
Je obecně známo, že po celý život byl Josefovi nejdůvěrnějším přítelem jeho bratr Leopold. Také jemu tedy napsal o své bolesti: ,,Pokud je možné v tak hrozné situaci vědět o útěše, tak to jsou Tvé důkazy přátelství, které mi je mohou dát. Nejsem schopen vyjádřit víc: ztratil jsem všechno. Přeji Ti z celého srdce tak dobrou ženu, jakou byla moje nebožka, ale Bůh kéž Tě uchrání před takovým neštěstím."17 - Leopold se o dva roky později oženil s Marií Ludovikou Španělskou, o níž se předtím mluvilo jako o možné manželce Josefa a později také Karla, druhého nejstaršího syna Marie Terezie, jenž však tomuto sňatku unikl předčasnou smrtí. Leopoldovo manželství ovšem skutečně lze považovat za šťastné, Marie Ludovika mu po vzoru Marie Terezie porodila šestnáct potomků.

Josef II. (vpravo) s bratrem Leopoldem (vlevo) v Římě - Pompeo Batoni, 1769
Ať už mezi Isabellou a Mimi převládal vztah jakéhokoliv charakteru, předpokládá se, že Josef o jejich korespondenci nic netušil; málokdo by si totiž u Josefa dokázal představit tak hluboký žal, kdyby věděl, že jeho zbožňovaná manželka je - tedy alespoň v případě, že jí skutečně byla - lesbička. Byla to prý Caroline Pichler, kdo jako první přišel s myšlenkou, že Mimi Josefovi těsně po Isabellině smrti ukázala dopisy nebožky. Dočteme se o tom také například v knize z roku 1861: ,,Když Kristina viděla milovaného bratra propadat zoufalství a věděla, že truchlí po něčem, co nikdy neměl - totiž po Isabellině lásce -, měla pocit, že ze soucitu a smyslu pro spravedlnost musí oklamanému muži odhalit pravdu, a tak zmírnit jeho velkou bolest. Ukázala mu tedy dopisy zesnulé. Byl to chybný krok, neblahý nápad a neminul se účinkem. Josef viděl svoje krvácející, oddané srdce zavržené, klamané, jeho vysoké mínění o zemřelé bylo zničeno. Slzy prolévané za ztracenou ženu sice oschly, ale zatrpklost a pohrdání všemi ženami se v něm hluboko zakořenily, připustil jen několik málo výjimek, všechny ostatní pro něj byly jen loutky nebo předměty smyslného uspokojení."18

Marie Kristina zvaná ,,Mimi" - anonym, circa 1766
Moderní historici však toto tvrzení naprosto popírají. Například Hans Magenschab, Josefův životopisec, jako argument používá fakt, že v jeho postoji k Isabelle nelze zaznamenat žádnou změnu, která by nutně musela nastat po traumatu způsobeném zjištěním, že žena, již miloval víc než kohokoliv jiného, jeho city neopětovala. Místo toho pro Josefa neposkvrněný obraz Isabelly znamenal vzpomínku na nejkrásnější tři roky života. ,,Bylo to nejlepší manželství, jaké se dalo nalézt. Ve svém domě jsem měl pocit klidu a štěstí. Když jsem vyšel, jakou radost mi způsoboval každý návrat k ní! Sdíleli jsme společně starosti i radost… a o to všechno jsem byl oloupen. Nikdy nebyla a ani nebude taková princezna, taková žena jako ona. A byl jsem to já, kdo měl tento poklad a musel jej ve dvaceti dvou letech ztratit."19

Isabella - anonym, 18. stol.
Chtěl být navěky věrný svému anděli v nebi, odkud pravděpodobně pramení jeho opovrhování ženským pohlavím. Mimi neměla důvod chtít svému bratrovi ještě více ublížit. O podobné situaci výstižně napsal Johann Wolfgang von Goethe: ,,Běda těm, kteří využívají moc, již mají nad srdcem jiného, aby ho oloupili o prosté radosti, které pramení jen v něm. Veškeré dary, veškerá náklonnost světa nenahradí okamžik radosti ze sebe samého, který nám zkazila závistivá nespokojenost našeho tyrana."20 - Kdyby tedy Isabella skutečně patřila mezi homosexuály, byl by nesmysl o tom Josefovi říkat. Sama Marie Terezie se postarala, aby k žádným z dopisů, které by bylo možné shledat kompromitující, neměl její syn přístup.21

Zleva: Josef, Marie Terezie, Marie Kristina a Isabella - Martin van Meytens, 1763
Isabellina smrt pochopitelně zasáhla také Mimi. Ta si až do konce svého života věrně uchovávala každičkou památku na její drahou přítelkyni, s ničím se nedokázala rozloučit.22 Na druhou stranu obrázku Isabelly s dcerou Marií Terezií si Mimi vedle data a příčiny Lisettina úmrtí zapsala: ,,Tato žena měla všechny myslitelné ctnosti, přednosti a byla laskavá. Žila a zemřela jako anděl."23

Rytina Josefa II. - 1765
Samozřejmě si nechala všechny Isabelliny dopisy. Když zemřela, její manžel Albert Sasko-Těšínský je osobně zabalil, převázal a uložil do svého paláce v dnešní Albertině.24 (Byl by toho schopný, kdyby tyto listy dokazovaly intimitu vztahu jeho ženy s Isabellou? Dovolila by Mimi za tohoto předpokladu, aby se k nim Albert vůbec kdy dostal?) Dnes se nachází v národním archivu v Budapešti, do Maďarska se dostaly v roce 1918.25
Jak Josef zmiňoval již dva týdny po Isabellině smrti, velkou útěchou se mu stala jejich dcera, které přezdíval Resel. Velmi trpěl, když přišlo na její vzdělávání, tedy téma, jemuž Isabella věnovala pojednání.26
Osud tomu však nechtěl, aby osoby, které Josef miloval nejvíce, měly dlouhého žití.

Josefova a Isabellina dcera Marie Terezie - pravděpodobně Martin van Meytens, circa 1770
U sedmileté Rézi se totiž začala projevovat revmatická horečka. Její jmenovkyně to sdělovala Franzi Lacymu: ,,Ubohý otec se o svou dceru stará i v noci. Bojím se o něj stejně tak moc, jako o ni. (…) To dítě mě však nezná dostatečně na to, abych mu byla být oporou."27
Princeznin stav se rychle zhoršoval. Josef u ní byl celou dobu od propuknutí choroby, stejně jako v případě nemoci Isabelly. Matka s dcerou se však měly potkat brzy, malá Rézinka umírá 23. ledna 1770. Isabellina věštba, podle níž se její dítě nedožije osmi let, se tedy naplnila.
Když se polní maršál Khevenhüller musel na Josefa obrátit kvůli záležitostem souvisejícími s pohřbem, spoluvladař Marie Terezie mu se slzami v očích řekl: ,,Ztratil jsem svou jedinou radost a útěchu."28
Císařovna se obrátila s žádostí o pomoc opět na Lacyho: ,,Postarejte se po tak hrozné ráně o mého syna. Snažte se ho navštěvovat každý den klidně dvakrát, aby s Vámi jakožto se svým přítelem mohl sdílet zármutek. Nikdo ho nedokáže rozptýlit lépe než Vy."29

Sarkofág arcivévodkyně Marie Terezie v císařské hrobce ve Vídni
Představu o hluboce Josefova žalu si nejlépe uděláme podle jeho dopisů psaných markýze d'Herzelles, vychovatelce jeho zesnulé dcery: ,,Madame, kdyby to slušnost dovolovala, byla byste to právě Vy, komu bych vyléval smutek… jenž probodává mou duši. Přestal jsem být otcem: a to je víc, než dokáži snést. Navzdory své odevzdanosti se nemohu ubránit tomu, abych každý okamžik nemyslel nebo neříkal: ,Ach, můj Bože, vrať mi mou dceru, vrať mi ji.' Slyším její hlas, vidím ji před sebou. Byl jsem jako omráčený, když přišla ta strašná rána. Až po návratu do svého pokoje jsem si uvědomil celou tu hrůzu, již musím pociťovat až do konce svého života, neboť svou dceru budu postrádat naprosto ve všem. Ačkoliv pevně věřím, že jsem splnil všechny povinnosti otce - a to dobrého otce -, stále zbývá jedna povinnost, již slyším svou dceru na mě ukládat: poděkovat Vám. Madame, kde mám jen začít? Za veškerou Vaši starost a péči jste dostala náležitě zaplaceno. Nikdy by mi ovšem neodpustila, kdybych Vám alespoň nezkusil nabídnout památku na vše, za co Vám vděčím. (…) Pokud se mi díky Vašemu přátelství uleví, můžete si být jistá neochvějností tohoto činu. (…) Přeji si totiž, aby všechny pozůstalosti připadly Vám, já si vezmu pouze její diamanty. Chtěl bych Vás jen poprosit, abyste mi po ní nechala bílý, květinami vyšívaný župan a nějaké písemnosti. Mám spisy její matky, uchovával bych je pohromadě. Litujte svého přítele v beznaději a věřte, že se nemohu dočkat chvíle, kdy Vás potkám a společně si promluvíme o mém drahém dítěti…"30 (Ve skutečnosti se však všeho nevzdal: až do konce svého života uchovával dceřiny šaty a boty.31)

Isabella s dcerou Resel - Martin van Meytens, circa 1768
Je zcela zřejmé, jak moc Josefa ztráta zbožňované manželky a obou dcer zasáhla. Navždy se na něm podepsal Isabellin vliv: stejně jako ona opovrhoval etiketou a ceremoniemi, snažil se po jejím vzoru provozovat stoicismus, sdíleli názory na operu. Stejně tak se shodli na Isabellině eseji o obchodu, což o dvacet let později v době Josefovy vlády urychlilo snahu monarchie o spolupráci s východem.32

Josef II. - Josef Hickel, 18. stol.
Není nejmenších pochyb o tom, že Josef by byl s Isabellou po svém boku mnohem vyrovnanější člověk i panovník a jistější sám sebou. Jeho manželka perfektně rozuměla politice, dá se téměř s jistotou říct, že by jako císařovna byla velice úspěšná. Problém s nevyřešeným následnictvím by také netrval věčně a dějiny by nadále pokračovaly zcela odlišným směrem.

Kresba krajiny - Isabella Parmská, circa 1760
Isabella se ve Vídni objevila skoro jako přízrak - ihned po příjezdu všechny okouzlila a po pouhých třech letech se odebrala na věčnost, a přesto se na ni stále vzpomínalo jako na nejvíce okouzlující ženu, jakou Vídeň kdy zažila. Josef se z její smrti nikdy nevzpamatoval a odmítal se podruhé oženit. Manželství, do něhož ho nakonec donutila Marie Terezie, bylo nanejvýš nešťastné a trvalo krátce. Po něm už i císařovna usoudila, že nemá význam jejího Pepiho do ničeho nutit, a tak se spokojila s tím, že se o následnictví postará její třetí syn Leopold II., jemuž Josef s vděkem přezdíval ,,velký zalidňovatel."

Josef II. - Josef Hickel, 1774
Vzpomínejme po Josefově vzoru s láskou na jeho krásnou a tajemnou princeznu, uctívejme její památku a litujme Josefa za vše, čím si za svůj krátký život musel projít, a to víc obdivujme za jeho obrovské dílo.

PODĚKOVÁNÍ
Aneb část, která v doposud nejdůležitějším projektu mého života nesmí chybět!
Největší díky patří admince Blogu.cz Hance za obrovskou pomoc s propagací této série na titulní straně. Jen díky tomu se o Isabelle dozvědělo takové množství lidí - a jelikož je zájem čtenářů vždy tou nejpodstatnější motivací, moc to pro mě znamená.
Dále mnohokrát děkuji mé nejmilovanější velké sestřičce Danielle za její lásku, přátelství a sílu, kterou mi dodává, neboť si bez ní svůj život nedokáži - a nechci - představit. Spolu zvládneme úplně všechno! Merci za to, že jsi, ma chère!
Největší a o nic méně zbožňované největší sestřičce Triveni za to, že tu pro mě vždycky byla, za legraci, kterou jsme spolu kdy zažily, za to, jak moc zbožňovaná se díky ní každý den cítím - zkrátka a dobře za vše.
Mému drahému kamarádu, arcivévodovi Tomáši Habsbursko-Lotrinskému za nejkrásnější dárek k narozeninám a za to, že se mnou sdílí mou největší vášeň, o níž bych s ním dokázala mluvit trvale - a taky že se o to pokoušíme!
Jeho Veličenstvu Pavlu Habsburskému za pomoc nejen s tímto, ale prakticky se všemi články na blogu vydanými od chvíle, kdy jsme se poznali - a nejen to. Moc Ti držím palce se studiem, vážený historku!
Milému Magicmaxovi za doslova dlouholeté zachraňování (a to nejen, co se grafiky týče) a za jeho perfektní Chatovsem, jenž v našich srdcích žije dosud - a bez něhož by byl dnes můj život tak prázdný!
Drahému panu Pepe za nádherné dopisy, jeho laskavost, trpělivost, již se mnou má a za to, jak moc zbožňuje naši Marii Antoinettu a úspěšně dělá vše pro očištění jejího jména. Velmi Vás za to obdivuji a nijak nepochybuji o královnině vděčnosti!
Velevážené sestře Adélce za to, jak dokonale plní svůj titul mé dvorní grafičky - Tvoje designy jsou prostě nepřekonatelné a co víc, lze si je vyložit zcela libovolně!
Všem čtenářům za jejich čas, zájem a zpětnou vazbu. Bez vás by moje psaní nemělo žádný smysl.
A to nejdůležitější na konec: děkuji Marii Terezii, Josefovi, Isabelle, Mimi a všem dalším zmiňovaným za to, jak fascinujícími lidmi byli a jak obdivuhodně zde prožili svůj čas, za vše, co jsem se jen díky nim naučila, za to, že ze mě bez přehánění dělají lepšího člověka a za to, že po sobě zanechali tolik dopisů, s nimiž jsem mohla pracovat! Nikdo se na Vás netěší víc než já!
1.BEALES, Derek. Joseph II: Volume 1, In the Shadow of Maria Theresa. 2. vydání. New York: Cambridge University Press, 2008. 568 stran. ISBN: 987-0-521-52588-6.
2.EGGHARDT, Hanne. Milostné skandály v domě Habsburků. 1. vydání. Praha: Ikar, 2014. 192 stran. ISBN: 978-80-249-2505-9.
3.Tamtéž.
4.HUSS, Frank. Vídeňský císařský dvůr: Kulturní dějiny od Leopolda I. po Leopolda II. 1. vydání. Praha: Knižní klub, 2014. 412 stran. ISBN: 978-80-242-4267-5.
5.TARABA, Luboš. Josef II. 1. vydání. Praha: Epocha, 1999. 191 stran. ISBN: 80-902129-7-2.
6.MAGENSCHAB, Hans. Josef II.: Cesta Rakouska do moderní doby. 1. vydání. Praha: Ikar, 2008. 246 stran. ISBN: 978-80-249-1001-7.
7.BEALES, Derek. Joseph II: Volume 1, In the Shadow of Maria Theresa. 2. vydání. New York: Cambridge University Press, 2008. 568 stran. ISBN: 987-0-521-52588-6.
8.EGGHARDT, Hanne. Muži Marie Terezie. 1. vydání. Praha: Ikar, 2017. 184 stran. ISBN: 978-80-249-3281-1.
9.THOMA, Helga. Nemilované královny. 1. vydání. Praha: Knižní klub, 2002. 221 stran. ISBN: 80-249-0015-7.
10. BEUTLER, Gigi. The Imperial Vaults of the PP Capuchins in Vienna (Capuchin Crypt). 3. vydání. Vídeň: Beutler-Heldenstern publications, 2007. 80 stran. ISBN: 978-3-9500584-1-3.
11.WEISSENSTEINER, Friedrich. Dcery Marie Terezie. 2. vydání. Praha: Ikar, 2005. 240 stran. ISBN: 80-249-0619-8.
12.RIEDER, Heinz. Marie Terezie: Osudová hodina Habsburků. 2. vydání. Praha: Ikar, 2004. 174 stran. ISBN: 80-249-0384-9.
13.Tamtéž.
14.THOMA, Helga. Nemilované královny. 1. vydání. Praha: Knižní klub, 2002. 221 stran. ISBN: 80-249-0015-7.
15.BEALES, Derek. Joseph II: Volume 1, In the Shadow of Maria Theresa. 2. vydání. New York: Cambridge University Press, 2008. 568 stran. ISBN: 987-0-521-52588-6.
16.Tamtéž.
17.EGGHARDT, Hanne. Muži Marie Terezie. 1. vydání. Praha: Ikar, 2017. 184 stran. ISBN: 978-80-249-3281-1.
18.WURZBACH, Constantin. Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich: 7. svazek. Vídeň: Rakouská akademie věd, 1861. 458 stran.
19.MAGENSCHAB, Hans. Josef II.: Cesta Rakouska do moderní doby. 1. vydání. Praha: Ikar, 2008. 246 stran. ISBN: 978-80-249-1001-7.
20.GOETHE, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. 1. vydání. Praha: Odeon, 2017. 152 stran. ISBN: 978-80-207-1766-5.
21.BEALES, Derek. Joseph II: Volume 1, In the Shadow of Maria Theresa. 2. vydání. New York: Cambridge University Press, 2008. 568 stran. ISBN: 987-0-521-52588-6.
22.WEISSENSTEINER, Friedrich. Dcery Marie Terezie. 2. vydání. Praha: Ikar, 2005. 240 stran. ISBN: 80-249-0619-8.
23.HASMANN, Gabriele. Romantičtí Habsburkové. 1. vydání. Praha: Víkend, 2017. 218 stran. ISBN: 978-80-7433-210-4.
24.EGGHARDT, Hanne. Milostné skandály v domě Habsburků. 1. vydání. Praha: Ikar, 2014. 192 stran. ISBN: 978-80-249-2505-9.
25.Tamtéž.
26.WEISSENSTEINER, Friedrich. Synové Marie Terezie. 1. vydání. Praha: Ikar, 2005. 158 stran. ISBN: 80-249-0594-9.
27.BEALES, Derek. Joseph II: Volume 1, In the Shadow of Maria Theresa. 2. vydání. New York: Cambridge University Press, 2008. 568 stran. ISBN: 987-0-521-52588-6.
28.Tamtéž.
29.Tamtéž.
30.Tamtéž.
31.BEUTLER, Gigi. The Imperial Vaults of the PP Capuchins in Vienna (Capuchin Crypt). 3. vydání. Vídeň: Beutler-Heldenstern publications, 2007. 80 stran. ISBN: 978-3-9500584-1-3.
32.BEALES, Derek. Joseph II: Volume 1, In the Shadow of Maria Theresa. 2. vydání. New York: Cambridge University Press, 2008. 568 stran. ISBN: 987-0-521-52588-6.







 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 22. listopadu 2018 v 19:26 | Reagovat

Hvězda titulní strany...:)

2 Melkora Melkora | Web | 22. listopadu 2018 v 22:16 | Reagovat

Smutné a úžasné, jako vždy :-)

3 B. R. B. R. | E-mail | Web | 22. listopadu 2018 v 23:36 | Reagovat

opět jsem četla se zatajeným dechem a opět - děkuji!

4 pepe pepe | E-mail | 23. listopadu 2018 v 14:17 | Reagovat

Drahá Sarah
Právě jsem si článek přečetl . Samozřejmě je to velmi smutné čtení , ale počítal jsem s tím. Bohužel to tak bylo, nelze na tom nic změnit. Isabellu jsem jako historickou postavu samozřejmě znal a i její konec, včetně její dcery. Docela jsem čekal , jak se s tím vyrovnáte Vy, není to snadné psaní, pokud je Vaší oblíbenou postavou. Znám to u Marie-Antoinetty. Taky už jsem četl spoustu knih a článků. kde je popisován závěr jejího života a vždy si podvědomě přeji, aby to tentokrát dopadlo jinak. A nedopadne. Bohužel na tom se nedá nic změnit. Četl jsem i poděkování. Jsem dojat. Moc děkuji za Vaše slova.Koukal jsem i na dotazník. Ke všemu se chci podrobně vyjádřit. Hned až budu mít teď v tento nevlídný čas dostatek času. Prosím o strpení, je toho hodně , co bych chtěl vyjádřit.
Mějte se krásně drahá Sarah.
S pozdravem
Pepe

5 Nicole Nicole | Web | 26. listopadu 2018 v 12:26 | Reagovat

Krásný článek o této významné historické postavě. Musíte jí mít asi moc ráda a je zřejmé, že jste jí zcela uchvácená. Četla jsem o ní, že na svoji dobu byla velmi inteligentní, velmi krásná, ale uvnitř své duše velice nešťastná. Jinak, krásné stránky.

6 september-clementine september-clementine | Web | 30. listopadu 2018 v 19:05 | Reagovat

K tvému komentu: díky, hale já muž říkám, protože o někom, kdo je o 10 let starší, je hloupé říkat "kluk", a přítel mi přijde děsně upjaté. :D

Jinak pěkný blog, letos dělám zkoušku z 18. století, asi si k tobě budu chodit číst. :D

7 Pure_Shadowhunter Pure_Shadowhunter | Web | 30. listopadu 2018 v 22:33 | Reagovat

velice zajímavý článek a o to víc zajímavý blog. Konečně něco jiného než blogy plné dnešních celebrit :) ... jen tak dál, brzy se přijdu podívat co je u tebe nového :) ;)

8 Black Jane Black Jane | Web | 1. prosince 2018 v 18:22 | Reagovat

Vyplnila jsem ráda tvůj dotazník a děkuju za tvůj komentík k mému TT :)

9 silluety silluety | Web | 2. prosince 2018 v 9:22 | Reagovat

Tyjo, tohle bylo dechberoucí a láskyplný. Je úžasný, jak v těch dopisech po její smrti ji nazývali tak nádhernými slovy. A ten její manžel, Josef. To je láska :) nádhera. Je opravdu škoda, že dlouho na světě byla.. ono to tak asi je často, že úžasní lidé na tomhle světě dlouho nejsou.. :/
Ale určitě se mi moc nelíbil její postoj, kdy si pořád tu smrt přípomínala😁 i kdybychom věděli, že zde dlouho nebudem, je lepší na to nemyslet a ne si ji připomínat. :)
Moc pěkný článek a těším se na další :)

10 september-clementine september-clementine | Web | 3. prosince 2018 v 11:26 | Reagovat

Hele jeden z mých oboru na vejsce je historie, popravdě mne ale mnohem víc baví ten druhý (kvůli anonymitě to tady asi nebudu moc rozebírat). :)

11 Romča Romča | Web | 3. prosince 2018 v 15:26 | Reagovat

Byla to skvělá, chytrá žena. Škoda, že byla hodně melancholická a, že takto zemřela. Jinak opět krásně napsaný článek😊.

12 stuprum stuprum | Web | 4. prosince 2018 v 1:29 | Reagovat

Slyšel jsem, že Marie Josefa byla o dost horší v posteli než Isabella. Není divu, že tolik truchlil, že o Isu tak záhy přišel. :)

13 Qiny Qiny | Web | Sobota v 16:31 | Reagovat

[12]: Taky bych asi truchlila, kdyby přišla o takovéto radovánky :-D Pak už člověku zbývá, aby se přizpůsobil a byl kreativní :-D

14 Betty - hlavavknihach Betty - hlavavknihach | Web | Včera v 17:55 | Reagovat

Opět skvělé! Já ten tvůj blog miluju!!!
Dozvídám se tu spoustu nových věcí z historie... A tu miluju, jen na tyrůzné detaily člověk tak často nenarazí:-)

15 denikkocouramodroocka denikkocouramodroocka | Dnes v 7:28 | Reagovat

Miluju historii, ale ne tu z učebnic dějepisu, zajímá mě z pohledu lidí, kteří v té době žili. Jejich myšlenky, pocity, sny a tvůj blog přesně o tomhle je. Vždy se tu dozvím něco nového. Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama